Mateřštinou neslyšících je český znakový jazyk, nikoliv čeština, říká tlumočnice

Dalších fotografií v galerii Monika Boháčková. (zdroj: se svolením Moniky Boháčkové) S Monikou Boháčkovou o tlumočnické profesi, o českém znakovém jazyce, o tlumočení prezidentů i o bariérách, které neslyšící každý den překonávají. Reklama Reklama Tipy redakce "Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až... "Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...
Monika Boháčková se narodila jako CODA, tedy Child of Deaf Adults, a dnes je uznávanou tlumočnicí znakového jazyka v sociálních službách. Má za sebou dlouhé roky praxe zejména v komunitním a soudním tlumočení, tlumočí v médiích, na tiskových konferencích Senátu či některých ministerstvech (MZ ČR, MPSV ČR), tlumočila také studentům na vysoké škole, na církevních svatbách nebo malým dětem.  
Jaké bylo vyrůstat v rodině, kde jsou Vaši rodiče neslyšící, tedy jako CODA (Child of Deaf Adults)? Fungovala jste už pro ně jako tlumočník?  
Mé dětství bylo krásné a plnohodnotné, i když trochu jiné. Necítila jsem se o nic ošizena jen proto, že rodiče neslyšeli. Od malička jsem vyrůstala v komunitě neslyšících. Už jako dítě jsem se přirozeně dostávala do situací, kdy jsem fungovala jako neformální tlumočník, třeba v obchodě, kdy maminka potřebovala komunikovat a porozumět. Přirovnala bych to k dnešním situacím, kdy vidíme vietnamské děti tlumočit svým rodičům na třídních schůzkách ve škole.  
Četla jsem, že jste se k tlumočení jako práci dostala až po mateřské. Takže to nebyl Váš "sen" od dětství a nebrala jste to jako poslání?  
Tlumočnicí znakového jazyka jsem se stala na doporučení samotné komunity neslyšících, která mě znala už od dětství. V letech 1985–1988 jsem se zúčastnila několika kurzů, organizovaných tehdejším Svazem invalidů, sekcí...