Jaké jsou hranice dnešní medicíny?

20:00 90' ČT24 90
Pavel KOLÁŘ, fyzioterapeut
--------------------
..., takže pomáhají v takové vlastně interpretaci toho, co člověk vlastně někdy vnímá intuitivně a cítí, ale myslím si, že pořád ještě jaksi vstup do té subjektivity toho pacienta, vstup do jeho emocí, vstup do jeho pocitů je pořád ještě na tom, na tý komunikaci a zatím žádná virtuální realita to nahradit nemůže.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Jinými slovy, tam myslíte, že do tohoto hájemství ty technologie nikdy neproniknou, respektive nebudou mít takový dopad jako lidská komunikace s pacientem?
Pavel KOLÁŘ, fyzioterapeut
--------------------
Možná, že ano, ale zatím to klinické vyšetření, takovéto klinické vyšetření napříč obory je stejně důležité jako vyšetření těmi technologiemi. Je to takový první vstup a samozřejmě hrozně důležitý vždy i vnímat tu psychickou stránku i psychosociální stránku toho pacienta, nevidět jenom prostě ten patologický orgán a to je ta integrace včetně propojenosti do té biopsychosociální oblasti, je zcela zásadní a myslím si, že zatím ty technologie to nenahrazují, ale umožňují třeba v dnešní době, já spolupracuju, hodně u nás pracují vlastně kolegové, který třeba vyšetřují neurovizuální funkce, takže nám to dneska ukazuje, nejenže dobře vidíme nebo špatně vidíme, ale ukazuje to, jak zpracováváme třeba ten obraz v našem mozku, jak umíme vlastně odhadnout vzdálenost, jakou máme akomodační ostrost, jakou dokážeme periferně vidět, jakým způsobem dokážeme jaksi někdy třeba geometricky vidět a to jde také dneska vlastně objektivizovat a jde to pomocí technologií, nových technologií, trénovat, takže i ty technologie nám pomáhají k tomu, abychom si vytrénovali určité funkce, které vlastně jsou do určité míry přirozené, ale ovlivňují naši patologii a pomáhají nám prostě v tom efektu tý terapie.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Ony ty nejmodernější technologie pronikají i do tréninkových postupů a do sportu jako takového. Zbyňku, jak se proměnil, jak se proměnil vlastně nebo proměnila péče o sportovce v průběhu vaší kariéry i po ní v těch uplynulých 20 letech?
Zbyněk IRGL, bývalý hokejový reprezentant
--------------------
Tak samozřejmě všechno jde dopředu, jak to říkal pan profesor, nejenom samozřejmě v té vědě a co se týče lékařství, ale samozřejmě vůbec v té přípravě toho sportovce. Když to řeknu, když já jsem začínal, nějaký kondiční trénink de facto neexistoval, jo, dneska každý klub, každá mládež, jo, dokonce mládež má dva konční trenéry, každý klub profesionální má svého kondičního trenéra. Samozřejmě maséři u toho mužstva byli vždycky, ale nebylo pravidlem, že tam byl fyzioterapeut, dneska každé mužstvo má svého fyzioterapeuta.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
A co ta péče psychická, o které bude řeč i v druhé kapitole dnešního Fokusu? A balanc právě mezi tím fyzičnem a...
Zbyněk IRGL, bývalý hokejový reprezentant
--------------------
Já si myslím, že v tom fyzičnu právě už narážíme de facto na nějaký strop, jo, co se týče toho sportu, protože tam nějakými mílovými kroky dopředu si myslím, že už nemáme šanci, ale kde si myslím, že máme pořád tu šanci se zlepšovat, tak je právě ta psychika a ta hlava, jo, která opravdu toho výkonu samozřejmě tak jak v životě, ale i u toho výkonu toho sportovce dělá strašně hodně, protože když to řeknu opravdu fyzicky, nebudu brát jenom hokej, ale ostatní druhy sportu, fyzicky můžete být na stejné úrovni, ale potom stejně ta hlava vám rozhodne, už když začne ten zápas, jestli budete úspěšní, nebudete úspěšní a tam si myslím, že pořád v tom sportu máme obrovské rezervy, jo, tam, když se podíváte třeba, když teďkon vezmu hokej, co si dovolí kluci v Americe a co si dovolíme tady, tak když to řeknu, není to jedna úroveň, ale je to třeba pět pater, jo, té úrovně a myslím si, že právě oni už i v tady té, na tady té bázi té psychické odolnosti jsou daleko více vepředu než my tady.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Ptáte se vy, studentky a studenti, dnes večer první dvojice, tedy Zbyňka Irgla a Pavla Koláře. Hezký dobrý večer.
Marie KISS, studentka
--------------------
Dobrý večer. Já jsem Marie Kiss ze Střední zdravotnické školy na Merhautové, bylo tady zmíněné, že péče o sportovce jako takové se za poslední dobu hodně změnila, a to ať už z pohledu kondičních trenérů, anebo v tom, jak se posunula dopředu fyzioterapie, vnímáte, že sportovci mladší generace anebo ti, co teď přicházejí, mají nižší práh bolesti, protože očekávají od právě, pardon, fyzioterapie zázraky?
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Zbyňku, vy trénujete nejmladší generaci.
Zbyněk IRGL, bývalý hokejový reprezentant
--------------------
Já třeba tady v tom, když to řeknu, samozřejmě musíme vzít vůbec tu generaci, že se změnila, jo, ona samozřejmě, nechci nikoho podceňovat nebo přeceňovat, ale určitě lehce zpohodlněla, takže spíš jde o tu lehkou pohodlnost než na to, co jste se ptala přímo vy, jo, a když to řeknu, když já mám tady ty klienty, nechci říct děti, ale v oblasti toho dorostu, tak zas, na co já už třeba kladu důraz a když to konzultuju s rodiči, tak kladu už důraz právě i na tu psychickou odolnost, jo, že mám kolem sebe už i tým lidí, kteří jsou psychologové a pracuju na tom, aby ty děti využívaly nebo ten dorost, aby využívaly tyto služby.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Odpověď Pavla Koláře.
Pavel KOLÁŘ, fyzioterapeut
--------------------
Tak já nemám rád moc generalizaci, protože, ale je pravdou to, že část generace už v tom sportu nevidí takovou motivaci, jako to bylo dříve, takže jaksi i ten výběr jaksi těch potencionálních, v uvozovkách, mistrů světa, tak je menší, ale spíš jde o to, aby ty děti sportovaly a ten stresor tý zátěže, protože ono to bolí, dokázaly trochu tolerovat, jo, protože dneska se hodně i posouvá taková ta schopnost modulovat tu zátěž tak, abyste vlastně získal nějakou adaptaci v těch systémech, ať to je systém respirační, kardiovaskulární a my si z těch sportů můžeme hodně vzít do vlastně medicíny. My můžeme vlastně ovlivňovat celou řadu systémových nebo celou řadu systémů, ať je to kardiovaskulní, respirační, metabolický, imunitní a ta zátěž trochu bolí a je důležité prostě u těch dětí stimulovat aspoň, aby ten sport měly a uvědomily si, že někdy tu bolest při tý zátěži musí absolvovat.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Marie?
Marie KISS, studentka
--------------------
Možná doplňující otázka, teda, myslíte si, že tedy u dětí nebo mladších svěřenců by o tom prahu bolesti měl rozhodovat spíš trenér, anebo to dítě samo? Myslíte si, že dítě má natolik znalost na to, aby bylo schopné poznat, co už je pro něho ten jeho práh, anebo ne?
Pavel KOLÁŘ, fyzioterapeut
--------------------
To musí být vzájemný trošku, jo, samozřejmě ten trenér musí mít zkušenost, kam až jít za tu hranici a ten sport, vrcholový sport vám dává jednu schopnost. Třeba mně dal do života jednu schopnost, a to je ta otázka stop, kam až můžu jít a kde mě to musí zastavit a kde už je ta maladaptace, kdy už bych se poškozoval, a to není jenom v tom pohybu, to je v celém životě, že vlastně člověk se dostává na nějaký hranice a my jsme trošku rozdílný, takže třeba já, když vezmu Kateřinu Neumannovou příklad, tak ta měla prostě to stop strašně daleko, jako byla schopná zastavit tu zátěž až jaksi skoro za hranicí a pak máte sportovce, který jaksi jsou takový trošičku obezřetnější v tom, kde už je ta hranice, takže my se hrozně lišíme i typologicky a myslím si, že ta odpověď na tu vaši otázku je ta, že asi by ten trenér měl vědět, kde je ta hranice a nějakým způsobem ji posunovat, jak minus tak plus.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Odpověď trenéra Zbyňka Irgla.
Zbyněk IRGL, bývalý hokejový reprezentant
--------------------
Já tady v tom se snažím vždycky vést dialog, jo, nemám rád ten monolog, samozřejmě, pokud to je profesionál, když to řeknu, starší už, nebo opravdu profík, tam samozřejmě taky vedu dialog, ale víceméně už to je trošku více o mě a u těch dětí je to opravdu o té zkušenosti, že vy musíte vycítit a poznat, kdy to dítě se dostává na hranu a já opravdu nemám problém, když trénuju ty děti, tak když třeba teďkon ty si odpočiň, ostatní děti, když vidím, že jsou v pohodě, tak je nechat v tom režimu a toho daného jedince dát, nechci říct stranou, ale řeknu mu, opravdu, ty máš teďkon pauzu a napojím se třeba, vidím, že už si odpočinul, tak potom toho daného člověka nebo jedince napojím až v té fázi, kdy cítím, že už zase je připravený.
Marie KISS, studentka
--------------------
Děkuju moc za odpověď.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
A my Marie děkujeme za vaše otázky. Další, kdo se ptá, hezký dobrý večer.
Ondřej BUDÍN, student
--------------------
Dobrý večer. Ondřej Budín, Gymnázium Dr. Karla Polesného Znojmo. Otázka na oba hosty, do jaké míry je schopnost tolerovat bolest podmíněnou geneticky a do jaké míry se dá vytrénovat?
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Pavle, začneme u vás.
Pavel KOLÁŘ, fyzioterapeut
--------------------
No, tak ono je to i jako v tom sportu, kde, kde je ta genetická determinace toho, abych se stal Jágrem nebo nestal, tak i v té bolesti máme určitou, jak jsem říkal, typologii, genetickou typologii, v tom prahu bolesti, ale hraje velkou roli také epigenetika, jak jsem vychováván vůči bolesti, ten celý ten výchovný proces ve vztahu k bolesti je zcela zásadní pro to, jak ji budu potom v dospělosti tolerovat. A myslím si, že to, ta kognitivní složka a ta emoční složka tý bolesti, kterou vlastně prožíváme v nějakém kulturním prostředí nebo v rámci výchovy, je pak velmi důležitá, kde se najde ten práh bolesti u každýho z nás, takže není to jenom genetika, je to i ta epigenetika, která v tom hraje velkou roli.
Pavel KOLÁŘ, fyzioterapeut
--------------------
Odpověď Zbyňka Irgla.
Zbyněk IRGL, bývalý hokejový reprezentant
--------------------
Já jsem rád za tuto otázku, protože samozřejmě mě to i obohatí z úst pana profesora, jaký on má na to názor. Já třeba mám názor, že relativně všechno se dá natrénovat, samozřejmě vždycky se dostanete na nějaký strop, na nějaký limit, ale když si dáte ten cíl a chcete za ním jít a dáte tomu ten trénink, tak věřím tomu, že se v každé fázi nebo v každé činnosti jste schopni se posunovat výš a výš.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Ondřeji, děkujeme za vaši otázku.
Ondřej BUDÍN, student
--------------------
Děkuju.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Já děkuji první dvojici, kterou byli Pavel Kolář a Zbyněk Irgl, děkuji vám oběma. Díky. Co dělat, když nám není dobře na duši? Technologická doba přeje technologickým řešením, a tak lze pomoc najít i v mobilních telefonech. Jednou z nich je aplikace MindCare, kterou nyní testují pacienti zdejšího brněnského Masarykova onkologického ústavu. Jak taková aplikace může pomáhat? Natáčela Šárka Němcová.
Nikol MAREČKOVÁ TERZIĆ, pacientka
--------------------
Pracovala jsem tady skoro 12 let a rozhodla jsem se, že dětem připravím tady přes prázdniny takové překvapení, aby se jim to líbilo při vstupu do školky a najednou jsem si uprostřed září nasahala bulku tady v podpaží, zvětšenou uzlinu a šla jsem tedy na kontrolu na ultrazvuk a na ultrazvuku paní doktorka říkala, že se jí tam něco nelíbí, tak mě pozvala na odběr biopsie a po 14 dnech mně zavolali, že je to bohužel karcinom prsu a budu muset nastoupit k léčbě do nemocnice. Když jsem se tu diagnózu dozvěděla, tak to byl samozřejmě šok. Potom trošku byla dobrá zpráva, že toto moje onemocnění dobře reaguje na léčbu, takže jsem byla ráda, že se léčba rozběhla, ale samozřejmě pořád mně hlavou běžely negativní myšlenky, měla jsem obavu o děti, že, o rodinu, jak to zasáhne tu rodinu, jak se to bude vyvíjet do budoucna. Já jsem vždycky byla otevřená takovým jako novým věcem a mám možná to štěstí v neštěstí, že paní doktorka, onkoložka, ke které chodím, mně nabídla, že bych se mohla zúčastnit studie, kdy se testuje nová aplikace pro pacientky a mým úkolem bylo každý týden si otevřít jeden týden, ty ostatní týdny byly zatím zamčené, odemykaly se postupně vždycky na začátku toho dalšího týdne a nejprve bylo uvítání a následovaly možnosti krátkých meditací, nějaké úkoly, které jsem měla na ten týden.
hovořící muž
--------------------
Vítejte v prvním týdnu na začátku naší cesty. Tento týden se budeme věnovat tématu autopilot.
Nikol MAREČKOVÁ TERZIĆ, pacientka
--------------------
V průběhu těch týdnů se ty typy těch meditací obměňovaly a některé meditace byly v pohybu. U těch jsem nejvíc zůstala, ty mně nejvíc vyhovují, že když člověk jde, soustředí se na krok, soustředí se na zvuky okolo sebe a snaží se ty myšlenky koncentrovat všechny jenom tady na tu chůzi.
hovořící muž
--------------------
Krátké cvičení s názvem nohama na zemi. Cvičení probíhá vsedě.
Nikol MAREČKOVÁ TERZIĆ, pacientka
--------------------
Díky tomu, co mně to přineslo, všechny ty týdny, jednotlivé videa a povzbuzení, tam totiž přichází k tomu i jenom takové třeba zprávy, ráno třeba při probuzení anebo večer při usínání. Jedno se mně hrozně líbilo a mám ho, dokonce jsem si ho vyfotila, abych to mohla si přečíst kdykoliv potřebuju, že minulost už nezměníme a budoucnost je jedna z mnoha možností, takže vlastně jediný, co má smysl je žít tady a teď.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Hosty druhé kapitoly dnešního Fokusu, který vysíláme z knihovny univerzitního kampusu Masarykovy univerzity tady v Brně dnes večer jsou spoluzakladatelka neziskové organizace Nevypusť duši Marie Hájek Salomonová. Hezký dobrý večer.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Vítejte.
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Dobrý večer.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Vítám i klinického psychologa, přednostu Ústavu lékařské psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Miroslava Světláka. I vám hezký dobrý večer.
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
Dobrý večer.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Miroslave, začnu u vás. Vy jste spoluautorem nebo jedním z autorů aplikace MindCare, kterou jsme viděli v reportáži, ostatně i uživatelku Nikol Marečkovou Terzić máme tady dnes s námi večer v publiku. Jaká byla motivace vzniku té aplikace?
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
Ta hlavní motivace byla, jak vlastně to všecko, co víme z klinické psychologie a psychoterapie, co pomáhá lidem v těžkých časech během života, jak to k nim dostat efektivně a ideálně k co nejvíce lidem najednou. A to je samozřejmě eHealth nabízí tohle řešení, protože kdyby všichni ty lidi měli vyhledat pomoc klinickýho psychologa, tak zahltí už tak přehlcený systém a na nikoho by se vlastně nedostalo.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Byla to tedy jenom motivace kapacitní? Nebo existují určité věkové kohorty ve společnosti, věkové skupiny ve společnosti, které možná k těmto technologiím, k aplikacím mají blíž a lidskému lékaři by se tak nesvěřili?
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
Ukazuje se z těch průzkumů, že 50 % lidí v dnešní době, zejména v mladé generaci, by dala jako první krok přednost právě nějaké eHealth aplikaci, která by jim třeba pomohla se v tom problému nějak zorientovat, zjistit, kde vyhledat pomoc dál. A teprve pak by vlastně směřovali k někomu, kdo by jim pomohl tváří v tvář.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Vy jako spoluautor takové technologické novinky, takového nástroje, nemáte obavy, že právě tyto technologie budou alibi nebo nahrazováním nedostatku lidské kapacity, kupříkladu psychologů, psychiatrů, psychoterapeutů, což je, což je zásadní problém v České republice?
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
Tohle je vlastně úplně zásadní otázka a je potřeba vlastně si říct, že eHealth nemůže být redukovaná jenom na nějakou mobilní aplikaci nebo webovou aplikaci, ale že eHealth je vlastně jenom jeden střípek součástí celý komplexní léčby a nikdy by to nemělo vlastně nahradit ten lidský kontakt, ale naopak by vlastně toho člověka měl vidět ideálně odborník a ten by mohl eHealth indikovat, že by řekl, víte, pro vás je tohle asi úplně nejlepší, vy si v pohodlí domova projdete tenhle program. Přijďte se mi ukázat za osm týdnů a domluvíme se, jak moc efektivní to bylo a popřípadě budeme hledat, co dál.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Prof. Pavel Kolář už to naznačil v první kapitole dnešního Fokusu, že se ocitáme i ve změněném kontextu, to znamená v nějaké jiné společenské situaci, než ve které kupříkladu byla generace Zbyňka Irgla nebo moje generace. Nepodceňujeme tu léčbu společnosti, když se bavíme o léčbě individuální ve vztahu k pacientům v souvislosti s těmi psychickými obtížemi?
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
To je vlastně to, co sociologové nazývají jako privatizace stresu a to, co přinesla jako postmoderní kapitalistická doba v tom smyslu, že jsme jako to duševní zdraví umístili do jedince a řekli jsme, hele, seš nemocnej, není s tebou něco v pořádku, tak tady jsou antidepresiva, tady je psychoterapie, vyhledej pomoc, dej se do kupy a zase naskoč do toho každodenního fungování. A to, co je teď vlastně velký trend v medicíně a zejména v psychologii zdraví, je to, abysme si uvědomili, že celá řada toho strádání, ať už je to teď nejvíc ta úzkostně depresivní symptomatika, že to je vlastně jakýsi symptom toho, že ta společnost začíná být v některých aspektech vlastně nemocná.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Nepodceňujeme, Marie, tu léčbu společnosti, o které mluvil Miroslav?
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Podceňujeme prevenci, nevím, jestli léčbu společnosti, to je podle mě, to ještě něco trochu jinýho, ale podceňujeme určitě prevenci a léčba společnosti je pro mě hrozně jako široký téma s tím, že kde bysme s tím měli začít. Postmoderní kapitalistická doba je takovej jako hrozně jako těžkej, těžkej pojem, těžkej termín a to bysme museli jako přebudovat celou tu společnost, postavit ji úplně na jinejch základech. Myslím si, že, ale tou prevencí a tím, že se vlastně budeme starat o svoje duševní zdraví a uvědomovat si taky, z čeho všeho je složeno, co všechno ho ovlivňuje, tak možná ale tady k tomu někteří z nás postupem času dojdou, že vlastně potřebujou žít trochu jinak.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
A byla to ta prevence, která vás zase motivovala, když jsem se ptal Miroslava na motivaci při vzniku aplikace MindCare, tak jestli u vás to byla právě ta prevence, která vedla k tomu, že jste spoluzaložila organizaci Nevypusť duši, kde se zaměřujete na duševní zdraví nejmladší generace nebo mladých lidí?
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
K založení té organizace jsem měla já a moje kamarádka, kolegyně, více důvodů určitě a jeden z nich byl, že jsme v zahraničí viděli, jak může nějaká jako osvěta, vůbec jenom ta konverzace o duševním zdraví, právě pomáhat v té prevenci, ale i ve včasném vyhledání už potom pomoci, když má člověk potíže. A jedním z dalších jako velkých motivátorů bylo i to, že my jsme samy zažily duševní onemocnění a věděly jsme, že je opravdu potřeba začít o tom mluvit právě natolik otevřeně, aby se lidé, když už se jim něco děje, nebáli vyhledat pomoc a zároveň jsme viděli, co všechno se dá ale ještě taky dělat pro to, aby se to člověku minimálně jako nevracelo, když už se to stane a že ta prevence nemusí fungovat jenom pro lidi, kteří se ještě nikdy s něčím takovým nesetkali, nikdy neměli duševní obtíže, ale může být jako hodně prospěšná i pro lidi, kteří už se s tím třeba nikdy potom nechtějí znovu setkat, protože ty potíže mají tendenci se vracet do života.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Nakolik je zkreslující to, že když se Nevypusť duši zaměřuje na ty nejmladší generace, že právě ty jsou z hlediska těch duševních onemocnění nejohroženější?
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Záleží, jak se na to díváme, ale pokud se podíváme na chronická duševní onemocnění, tak 50 % z nich se poprvé projeví, to neznamená, že jsou diagnostikována, ale ukážou se nějaké ty symptomy do čtrnáctého roku života a 75 % do čtyřiadvacátého roku života. To znamená, máme jako velký potenciál začít s tím pracovat včas a máme ho právě třeba ale i ve školách. My jsme se na to dívaly tak, že tohle je nějaká skupina, kde můžeme udělat jako velký kus práce prevencí, ještě preventivně, ale právě třeba i tím, že jim včas pomůžeme. A když se pomůže včas, tak ta pomoc může být úplně nepatrná, může být strašně maličká, není nutně třeba potřeba, aby to došlo do ordinace psychiatra nebo klinického psychologa. Někdy stačí opravdu jako málo pro to, aby se nerozjel obrovský problém.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Pokročili jsme výrazně s destigmatizací duševních onemocnění v naší společnosti?
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Ta data mluví o tom, že se to někam posouvá, ale třeba z České republiky ta data teďka úplně ta nejčerstvější nemáme. Národní ústav duševního zdraví tu situaci mapuje ale pravidelně a určitě ještě stále ve srovnání se západními zeměmi, jako je třeba Velká Británie, tak máme velký kus práce před sebou, protože ta stigmatizace je vysoká. Pokud se ptáme na otázky, jestli by někdo chtěl, třeba, jestli by mu nevadilo bydlet vedle někoho v bytě, kdo má duševní onemocnění, tak pořád ta procenta lidí, kteří odpovídají, že by vadilo nebo spíše vadilo, jsou v Česku daleko vyšší než ve Velké Británii a tam jsou potom i otázky, jestli by vám vadilo někoho takového zaměstnat nebo s ním pracovat, a to jsou jako otázky, které jsou pro tu společnost velmi důležité a měli bychom na nich dál v destigmatizaci pracovat.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Pane docente Světláku, váš pohled na tu destigmatizaci.
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
Myslím, že jsme urazili velký kus cesty a zároveň to na té polaritě otvírá i tu druhou otázku, kde by se ta destigmatizace měla zastavit, aby se vlastně jako z duševního zdraví nestalo téma, který se nám vrátí z druhý strany, tedy, že každý u sebe budeme vlastně diagnostikovat nějakou duševní nemoc a myslím, že v týhle diskuzi je strašně důležitý rozlišovat mezi tím, co je vlastně duševní nepohoda, kterou zažíváme všichni a patří k životu a je jeho přirozenou součástí a nikdy to nebylo jinak a kde už pak začíná to duševní onemocnění, abysme vlastně z té populace, tak jak třeba Národní ústav duševního zdraví, byť ty data byly dezinterpretovaný trošku, tak zpráva o tom, že 50 % dětí v devátých třídách má jako středně těžkou a těžkou depresivní poruchu, tak to samozřejmě, to je jakoby nesmysl, to by vypadalo v té společnosti úplně jinak. Takže měli bysme být obezřetný, destigmatizovat, ale zároveň vlastně zvyšovat nějakou zdravotní gramotnost v populaci, aby lidi věděli, s čím pomoct vyhledat a kde naopak se potřebujou trošku spolehnout sám na sebe a rozvíjet nějaký sebeúčinný mechanismy, jak vlastně přežít, jak už jsme se bavili i o tý bolesti.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
A ta zdravotní gramotnost populace je jedna z nevyužitých příležitostí, podíváme-li se na to, jak se o ní spíše nemluví, než mluví.
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
Obrovský potenciál, nebo tady je obrovský kus práce, který potřebujeme udělat a k tomu nám právě jednak slouží samozřejmě vzdělání na všech úrovních a myslím si, že tam je, tam máme jako velkej kus práce a samozřejmě tam můžeme využívat i eHealth a potřebujeme vlastně ty lidi naučit, aby dokázali diferencovat, ale celou řadu věcí, nejenom v oblasti duševního zdraví.
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Ještě asi navážu na tu stigmatizaci, ale protože nám se tak jako ukazuje, že nám se docela asi daří destigmatizovat některá duševní onemocnění a některá ne.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Pokud byste to měla uvést na konkrétním příkladu.
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Takže třeba závažná duševní onemocnění, jako je schizofrenie, jsou na tom s tím stigmatem daleko daleko hůře, ale kdysi to bylo srovnatelné s tím, jak je třeba stigmatizována jako deprese nebo úzkostné poruchy, ale tam jsme se posunuli, tam dokonce na to ta data by mě taky samotnou zajímala, ale myslím, že se tam jako vyvíjí minimálně u té mladší generace i nějaká ta gramotnost, na druhou stranu u těch závažných duševních onemocnění, u kterých právě, která jsou jako často ještě jako chroničtější a je potřeba tam té pomoci opravdu včas a opravdu velmi profesionální, tak se nám tohle to ještě úplně nedaří a máme tam potom velký problém právě i se zaměstnáváním lidí se závažným duševním onemocněním, přitom práce třeba je jako nedílnou součástí toho procesu zotavení a je pro ty lidi jako nesmírně důležitá, aby se mohli vracet zpátky do toho života a mohli i nějak vlastně s tím onemocněním bojovat.
hovořící žena
--------------------
V české populaci přibývá lidí, kteří užívají psychofarmaka. V roce 2022 jich bylo už dva a čtvrt milionu. Za 10 let se tak počet zvýšil asi o 23 %. Ještě významnější je podle statistiků nárůst počtu pacientů s předepsanými antidepresivy, kterých přibylo o 32 % na téměř 860 000. Jedná se přitom pouze o pacienty, jejichž léky byly hrazeny ze zdravotního pojištění. Psychofarmaka přitom nemusí předepisovat jen psychiatr, ale jakýkoliv specialista či praktický lékař.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Ve světle citovaných dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky, je nám hůř? Nebo lidé se nebojí jít psychickými obtížemi k lékaři? Nebo se lépe, Marie, diagnostikují?
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Je to asi kombinace všeho toho, my máme jako jasná data, že výskyt duševního onemocnění v populaci se zvýšil třeba i po pandemii covidu-19. Zároveň ale víme, že to stigma se snižuje a lidé se nebojí tolik mluvit o svých duševních obtížích, taky se vyvíjí slovník, jak jsou schopni třeba popsat, to vidíme my třeba ve školách, Nevypusť duši určitě za těch osm let, co tam jezdíme a potom, o tom by určitě mohl mluvit pan docent daleko lépe, jsou ty diagnostické nástroje, které se určitě jako zlepšují, a proto jsme schopni třeba si všimnout i jako nepatrnějších signálů některých onemocnění a začít s nimi bojovat třeba dříve.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Jinými slovy, bránila byste se té zjednodušené interpretaci, že z těch dat není možné vyvozovat, že by výrazně přibylo lidí s duševním onemocněním? Nebo jak se u nejmladší generace mluví o jako o generaci sněhových vloček, což bývá opět možná součást stigmatizace.
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Tak určitě bych se vymezila proti těm sněhovým vločkám. A myslím si, že ještě jako potřebujeme ten test času na to a spoustu další vědecké práce, abychom jako zjistili, co se to teďka vlastně přihodilo, že to tak narůstá, protože je tam těch, jako je to multifaktoriální a nevíme, jakou váhu má to či ono v tom nárůstu nebo já to teda určitě nevím, ale ten narativ ohledně té jako nejmladší generace a generace sněhových vloček mě dráždí, mě dráždí hodně, protože já si myslím, že jsou to lidé vnímavější v něčem, v něčem jsou citlivější na některé emoce, na některá slova, ale určitě jsou taky jako velmi odolní v něčem, zažili taky už mnoho krizí a zvládli je.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Vy jste zmínila pandemii onemocní covid-19, válka, která je nedaleko českých hranic.
Marie HÁJEK SOLOMONOVÁ, neurovědkyně
--------------------
Dělají neskutečný věci, pořádají, jako jsou schopný být podporou svým spolužákům, kteří přišli z Ukrajiny, pořádají pro ně sbírky, v covidu byli prostě často v první linii, pokud mluvíme o vysokoškolácích, kteří se taky, to je ta generace, která do tohohle označení často spadá a myslím si, že si to nezaslouží.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
Interpretace těch dat vámi, pane docente?
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
Já souhlasím s Marií, vlastně my z toho nemůžeme úplně nic moc vyčíst i vzhledem taky k tomu, že nemáme nějakou jako jednotnou teorii těch duševních onemocnění, takže to možná taky ještě navíc k tomu může i odrážet bezradnost všech lidí, který léky předepisují, protože těm lidem chtějí pomoct v tý dobrotě, kterou mají a zároveň to je jedinej nástroj, který mají, protože než se dostanete k psychologovi, to trvá, ale zároveň samozřejmě, když už k němu začnete chodit, tak to je docela dlouhej časovej úsek, než se třeba dostaví nějaký efekt tý psychoterapie.
Václav MORAVEC, moderátor
--------------------
A to jsem se chtěl zeptat, zda právě nedostatek toho lidského personálu, o čem jsme mluvili na začátku této kapitoly, nenahrazujeme práškováním, odpusťte mi ten pojem.
Miroslav SVĚTLÁK, klinický psycholog
--------------------
Ano, je to, je to jedna z teorií, ale vlastně takových nouzových, není asi za tím zlej úmysl, je to opravdu jenom jako to nouzový řešení, jak to můžeme udělat a zároveň to taky odráží to, jak... se potřebujeme naučit efektivně využívat zdroje, který v tom zdravotnictví máme. A to je právě to téma, že jo, technologií, který nám můžou pomoci jednak analyzovat velký data, soubory a dostávat z nich jako jasný informace o tom, kam upřít síly, co se vyplatí, co dostaneme za peníze a co dostaneme za personál, který máme.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
A ptáte se opět vy, nejmladší generace, studentky a studenti tady škol ve Zlínském a Jihomoravském kraji, kteří jste dnes večer v knihovně univerzitního kampusu Masarykovy univerzity. Kdo se ptá jako první? Hezký dobrý večer.
Dominika Moučková, studentka
--------------------
Dobrý večer. Já se jmenuji Dominika Moučková a jsem z Cyrilometodějského gymnázia a střední odborné školy pedagogické Brno. Já mám otázku, kterou budu směřovat asi na oba hosty. Jedná se o přístup k lidem, kteří si prožívají nějakou psychickou situaci, která pro něj těžká, nebo o přístupu k lidem s psychickým onemocněním, protože si myslím, že se mnozí z nás s takovými lidmi setkávají, a protože je každý člověk jiný, tak se nebudu ptát na to, jak k takovým lidem přistupovat, ale spíš čeho se vyvarovat v přístupu k lidem s psychickými onemocněními. A také do jaké míry jim třeba může slyšení našeho názoru na věc pomoci, a kdy už jim může například uškodit.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Marie, začněme u vaší odpovědi.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
Tak každý člověk je sice jiný, ale my přicházíme i v nějakých našich výzkumech na to, že v těch školách na to, že každý ale chce být vyslyšen a slyšen. Takže to, co můžeme udělat určitě pro většinu z těch lidí, je naslouchat možná ještě předtím, než začneme říkat třeba nějakou naší vlastní zkušenost. I když i tam může být mnohdy hrozně nosná, protože mně třeba osobně hodně pomohlo, i když jsem slyšela, že někdo prošel něčím podobným. A podařilo se mu s tím vyrovnat. Dávalo mi to nějakou naději do budoucna, takže to je jedna věc. Co bych k tomu chtěla asi dodat. A potom mě ještě napadá, co určitě nedělat a čeho se třeba hodně obávají mladí lidé, mezi jakými 12 a 19 lety, mezi kterými my jsme dělali v /nesrozumitelné/ průzkum na tohle téma. Tak je nějaká bagatelizace jejich obtíží. To, že budeme zlehčovat to, že budeme říkat, no jo, a já jsem taky měla tohle. A když to nemůže být tak hrozný, protože ti je jenom 14 nebo něco takovýho.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Anebo to, že jsou právě tou generací sněhových loček, že to je bagatelizace i toho, když už někdo, vy jste málo odolní a podobně.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
Vy jste viděla, vy ze všeho teďka naděláte.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
A my jsme měli tvrdou výchovu.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
No, třeba tak první asi naslouchat a nebagatelizovat. Dát si opravdu tu práci, naslouchat jako pečlivě a pozorně a slyšet tam třeba i takové jako malé střípky toho. Ten člověk často v tom, co vypráví i rovnou říká, co by mu vlastně pomohlo.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Miroslave, vaše odpověď na otázku Dominiky?
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Já myslím, Dominiko, že vy už jste odpověděla tou svojí otázku, protože to, co pokládáte nám, tak úplně stejně se můžete vlastně ptát těch lidí. Hele, co by spotřeboval, co už by ti ublížilo, kde je to moc, kde je to málo? Přesně takhle dialogicky a použít to přímo.
Dominika Moučková, studentka
--------------------
Děkuji moc za odpovědi.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Jste spokojená s odpovědí?
Dominika Moučková, studentka
--------------------
Jsem spokojená.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Pokud byste se chtěla doptat, máte šanci, kdo se ptá další? Hezký dobrý večer.
Matyáš Opletal, student
--------------------
Dobrý večer, mé jméno je Matyáš Opletal a jsem z Gymnázia Brno Vídeňská. Můj dotaz, já si ho tam napsal. Můj dotaz zní, na jaké úrovni vzdělání a jakým stylem by se měli studenti seznamovat o duševním zdraví a zdravotní gramotnosti a učit se o ní. A zároveň bych ještě rád věděl, jak zlepšit ten systém, kde je málo vzdělaných pedagogů v této oblasti a přeplněný systém toho primárního síta těch školních psychologů.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Matyáše, to je čtyři otázky, Miroslave, začněme to. Je dobře, že jste si to napsal, protože mi připomenete, pokud bych některou z nich zapomněl. Miroslave, začněte.
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Matyáši, už jenom v té otázce vlastně ukazujete, jak i vy si uvědomujete, jak ten problém je vlastně komplexní a že potřebujeme změnit vlastně vzdělávání na pedagogických fakultách, abysme připravovali učitele líp pro tu péči toho pedagoga, čímž chci vyzvednout, že být učitelem je vlastně skvělý a velmi záslužný ve společnosti. A ta druhá část je, že my potřebujeme ty děti vzdělávat o duševním zdraví vlastně od samého začátku už třeba i ve školce, ale samozřejmě měnit úroveň podle tý jejich vývojový vyspělosti. Ale to, co bych tam chtěl jako úplně dodat a možná se to v knížkách jako nepíše, ale myslím si, že to platí. A máme proto takový pořekadlo, že ryba vždycky smrdí od hlavy. Že by učitel měl hlavně dělat práci ve třídě, která nemusí být o tom, že vysvětlíme si děti, co je deprese a co je to šikana a tak dál. Ale aby vlastně žil a pracoval s tím týmem přesně tak, aby se tam tyhle fenomény neděly, anebo když se dějou, tak aby je vlastně pomohl těm dětem zpracovat tím, že je pojmenuje. Ukáže jim, jak s nima naložit. Popíše jim, jak se cítí ten, kdo je v pozici oběti a tak dál. Takže myslím, že ta změna by měla být jednak systémová a jednak víc ale upřít síly ne na to frontální vyučování, deprese. Toto data ukazují toto. Ale vlastně ukazovat jim v tom dění v té třídě právě to, jak s tím pracovat, protože to, že nebudou duševní poruchy nebo trápení, to je samozřejmě úplný nesmysl. To, že vymizí šikana, to, že vymizí drogy, to se jako samozřejmě nestane. Takže my spíš potřebujeme vzdělání a nástroje jak, abysme se všichni naučili s tímhle vlastně pracovat.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Odpověď Marie vaše.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
No, ukazovat svým příkladem taky to, že ta péče o duševní zdraví je důležitá, to určitě může udělat jako každý učitel. Nemusí na to mít speciální výcviky, je v krizové intervenci a podobně. Ale jít nějakým vlastním příkladem v té péči. To bych doplnila ještě. A potom mi přijde hodně důležité, že ve chvíli, kdy my začneme mluvit o tom, že bysme tohle vzdělávání měli dostávat ve škole, tak na často dostáváme odpověď, no, a co doma? Neměli by to dělat už rodiče? Tak já si myslím, že to je něco, co patří určitě i ke konverzaci, ke stolu u večeře doma. Na druhou stranu ne všechny děti mají to štěstí, že prostě na ně mají rodiče dost času, nebo že jejich rodiče o tomhle umí mluvit a všechny děti by měly v Česku projít aspoň povinnou školní docházkou. Takže pak ta škola může být to další místo, kde se s tím tématem setkají. A ideálně už ve školce pomocí metod sociálně emočního učení a dalších. Ale pokračovat by to podle mě mělo i na tu vysokou školu. Já jsem se setkala s hrozně jako příjemným přístupem v Británii na univerzitě s tím, že když jsem tam přišel s nějakou jako předchozí zátěží, s nějakým onemocněním, tak jsem tam viděla, že i tam člověk může dostat podporu. A není to tak, že tam už teda jste dost velký na to, abyste jí nepotřebovali. Často ji potřebujete i v práci. A existují firmy, které dneska svým zaměstnancům nabízí nějakou podporu duševního zdraví nebo té prevence. Myslím, že to patří jako průřezem do celého toho života člověka.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Matyáši, vy jste se setkal ve škole s tím, že byste byl vzděláván v oblasti té medicínské gramotnosti nebo zdravotní gramotnosti.
Matyáš Opletal, student
--------------------
No, já jsem se s tím nesetkal vyloženě ve škole, i když vím, že naše škola nabízí seminář psychologie. Ale setkal jsem se s tím v české středoškolské unii, kde jsme se tímhle problém zabývali, takže tu cestu k tomu jsem si našel a zabýval jsem se tím.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Právě tady mě napadá u vás jedna z nejčastějších otázek, kterou dostávám při cestách po gymnáziích a středních školách. Jestli by měl být předmět zdravotní gramotnost, stejně jako mediální gramotnost nebo do jakých předmětů zdravotní gramotnost, popřípadě mediální gramotnost dát? Tam říkám čeština, dějepis, ta zdravotní gramotnost by se, Miroslave, učila, v jakém předmětu?
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Ta zdravotní gramotnost by mohla být jakoby součást předmětů, které mám tak vysněnej, že se z něj bude maturovat, a to bude jakoby nauka o životní spokojenosti nebo cesta k životní spokojenosti.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Slyšíte ten úsměv.
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
A to bude.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
To znamená, že tady máme prvních 250 lidí, kteří budou demonstrovat, aby se z toho maturovalo.
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Protože to je vlastně to, co potřebujeme přesně tak, abysme se vyznali v médiích, to je jedna dovednost moderní doby. A ta druhá, jak se vlastně o sebe postarat a opravdu ten základ v tý vědě je tak velkej, že už by bylo z čeho maturovat a byla by to ve skutečnosti dost zábavná zkouška, ale taky docela náročná. Ale jestli můžu, Matyáši jenom říct, Matyáši, ale jedna dobrá zpráva je, pokud půjdete studovat k nám Lékařskou fakultu do Brna, Masarykovu univerzitu, tak hned v prvním ročníku můžete jít na veliký předmět, který se jmenuje základy duševního zdraví pro studenty lékařský fakulty. A tam se dozvíte ve 12 týdnech právě základy péče o duševní zdraví tak, aby jste zvládl celý to studium a pak třeba i život líp.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Máte to tedy blízko ke kolegovi.
Matyáš Opletal, student
--------------------
Díky za nabídku, zvážím to.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Marie, jestli chcete ještě.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
Ten wellbeing je jako průřezový téma ve škole. Takže ono se tam už teďka, když se škola jako snaží, může objevovat v mnoha předmětech. Dneska končí týden pro wellbeing ve škole, což mi přijde dobrý říct. Zapojilo se do něj strašně moc škol, které už se jako snaží s tím tématem pracovat. A bylo by super z toho předmětu vlastně jako nemuset maturovat, ale mít ho povinně, protože pokud se budeme dobře starat o ten wellbeing, o to duševní zdraví, tak se budeme všechno lépe učit. Ono to pomáhá tomu, té naší hlavě pracovat lépe jako z vlastní kognicí, neurovědy jasně ukazují, že prostě se nám lépe učí, když máme méně stresu a jsme více v pohodě. A můžeme se vlastně, můžeme tomu mozku dovolit, aby se naučil nové věci.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
V souvislosti s tím novým předmětem, teď začnu odpovídat, že vám chuť vrátit se do střední školy, pokud to tedy bude maturitní předmět. Matyáši, děkuju mnohokrát.
Matyáš Opletal, student
--------------------
Já děkuju moc, díky.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
My děkujeme za vaše otázky a děkuji dalším hostům Fokusu druhé kapitoly, kteří s námi ale zůstávají i pro kapitolu čtvrtou. Neurovědkyně Marie Hájek Salomonová. Děkuju.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
Děkuju moc.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Klinický psycholog Miroslav Světlák.
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Děkuju mnohokrát, díky.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Příběh se šťastným koncem. Péťa strávil první roky života v nemocnici. Šance na uzdravení byly podle lékařů tehdy mizivé. Díky experimentální personalizované léčbě oslavil už sedmé narozeniny. Příběh Péti přináší Šárka Němcová.
Petr ,  
--------------------
Já jsem Petr a je mi 7.
Šárka Němcová, redaktorka
--------------------
My jsme přivezli tady Péťovi.
Petr ,  
--------------------
Děkuju.
Šárka Němcová, redaktorka
--------------------
A víš co to je?
Petr ,  
--------------------
Ovečka.
Veronika Pajdlová,  
--------------------
Když se Petr narodil, měl tři kila, baculatý velký miminko. Všechno bylo v pořádku. Tady takhle spinká. A pak teda v těch čtyřech měsících ta kontrola, kde mělo proběhnout očkování. A jeho obvodní lékařka nahmatala zvětšený játra, což se jí nelíbilo, tak nás odeslala na ultrazvuk, kde našli něco na játrech, ale nevěděli co a odtamtud jsme žlutou už do Motola na onkologii.
Milan Pajdl,  
--------------------
Musím říct, že to pro mě byl asi nej, vlastně nejemotivnější zážitek, jeden z nejhorších ten na začátku. Kdy přijdete na to, do té nemocnice, do té chodby. Plno těch nemocných dětí, že jo, bez vlasů, ve špatným stavu. A teď tam vzadu seděla manželka s Péťou prostě a čekali, co z toho vypadne, co z toho jako bude.
Veronika Pajdlová,  
--------------------
A až asi teda za dva dny přišli s tím, že má nádor v dutině břišní s metastázema v játrech. Proběhly dva bloky chemoterapie, když jsem měli chemoterapii domů, chemoterapii domů. A když jsme nastoupili na třetí blok chemoterapie, tak u něj nastaly komplikace, pak jsme tam byly dlouho, dlouho, dlouho, až přes Vánoce a až dokonce přes jeho první narozeniny, takže první narozeniny měl v Motole. Protože Péťovi nezabíraly různý bloky chemoterapie ani ozařování. On byl i ozařovaný v tý době. A v Praze už nevěděli, co dál, chtěli nás poslat domů.
Milan Pajdl,  
--------------------
Na paliativní péči.
Veronika Pajdlová,  
--------------------
A v tý době, když žijete v tom onkologickém světě, kde v tu chvíli žijete v tom onkosvětě, nežijete doma, žijete v onkosvětě. Tak tam se mluví o jiných nemocnicích, o jiných možnostech. A tam nám poprvé maminky jiný, různý řekly, že kdo už jako neví tady, že jede zkusit Brno, že tam jedou jinou experimentální léčbu a personalizovanou medicínu a úplně něco jinýho.
Milan Pajdl,  
--------------------
Musím říct, že to je velmi citlivé téma. Rozhodnout, jestli chcete jít dál do Brna na experimentální personalizovanou léčbu, protože je to dítě opravdu zkoušený, trpí. A vy musíte udělat velké rozhodnutí, jestli budete trpět dál. Zkusíte ho zachránit, anebo to opravdu ukončíte to trápení a smíříte se s tím osudem.
Veronika Pajdlová,  
--------------------
Manžel tam jel poprvé bez nás domluvit to. V Brně s panem prof. Štěrbou, jestli by nás vzali do péče a tak dále. Tam řekli ano, že nás zkusí jako vzít do péče a pár dní na to my jsme teda se přesunuli sanitkou z Motola do Brna. Dali nám úplně novej lék, který v tý době měl první miminko v republice. Ve světě ho právě dávali. Nasadili mu kortytikoidy a prej tam měl komplikaci, že měl sekreční průjem. On měl obraty tekutin 6 litrů na to jeho malý tělíčko za den. Takže nonstop musel bejt dokapávanej. A když jsme se s Péťou leželi v Brně a leželi jsme na JIPce, tak jsme se s manželem rozhodli, že se chceme konečně vzít. A lékaři nám umožnili Péťu odpoutat z kapaček a měli jsme svatbu. Po sedm měsících léčby v Brně, kdy lékaři zkoušeli různé varianty léků, se povedlo najít kombinaci léků, kdy Péťovi přestal sekreční průjem a mohli jsme jít domů. Tohle je den před odjezdem po 465 dnech domů. Přesně den před odjezdem se točil na břicho. A Péťo, kam jdeš v září?
Petr ,  
--------------------
Do školy.
Veronika Pajdlová,  
--------------------
Do školy a těšíš se?
Petr ,  
--------------------
Těším.
Veronika Pajdlová,  
--------------------
A kam chodíš teď?
Petr ,  
--------------------
Do školky.
Veronika Pajdlová,  
--------------------
Do školky.
Milan Pajdl,  
--------------------
Já musím říct, že ano, uděláme maximum proto dítě. Snažili jsme se opravdu zachránit můj život, aby tady s náma byl a udělali jsme dobře. Je tady teďka s náma. Je v dobrém stavu a je to radost ho tady vidět.
Veronika Pajdlová,  
--------------------
My uděláme cokoliv, aby naše dítě zůstalo naživu a bylo zdravý. A myslím si, že jsme udělali spoustu věcí, nejen my, ale lékaři. A není to jenom o Brnu. My prostě vždycky jsme, máte myšlenku, že ne, že už jako stačí, ale vždycky je takhle malá ta myšlenka. A vždycky najdete nějakou tu cestu. A protože, protože se nevzdám prostě ani já, ani to dítě. A chci, aby se nevzdali ani ty lékaři a půjdu kamkoliv, naprosto kamkoliv. Všude, půjdu kamkoliv a udělám cokoliv a změním v životě cokoliv, jenom aby tady byl tak.
osoba
--------------------
Hranice pomoci.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
To je název třetí kapitoly dnešního Fokusu, který vysíláme z knihovny univerzitního kampusu Masarykovy univerzity v Brně a vítám imunoložku Lenku Zdražilovou Dubskou, která je přednostkou Ústavu laboratorní medicíny Fakultní nemocnice Brno. Hezký dobrý večer Lenko.
Lenka Zdražilová Dubská, imunoložka
--------------------
Dobrý večer.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
A vítám i muže, jehož jméno zaznělo v té reportáži, tedy profesora Jaroslava Štěrbu, přednostu Kliniky dětské onkologie Fakultní nemocnice v Brně a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Dobrý večer i vám, pane profesore.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Dobrý večer.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Příběh Péti, příběh se šťastným koncem. Jak dlouho personalizovanou léčbu používáte a v jakých případech?
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Personalizovanou léčbu používáme v podstatě čtvrt století, kdy poprvé se objevily léky, kterým říkáme cílená léčba, biologická léčba. Tenkrát to byly jednotliví pacienti, postupem času s rozvojem poznání v medicíně jich přibývá. A tak jak tady dneska několikrát znělo, že každý je trochu jiný, každý trochu jinak vnímá bolest, stres, problémy. Tak stejně jako dva lidé nemají stejné otisky prstů. Tak velmi pravděpodobně nemají stejný nádor. A je zapotřebí je léčit určitým způsobem, speciálně, zvláštně, tedy personalizovaně. A já bych se trochu ohradil proti názvu experimentálně. Protože ty léky, které používáme velmi dobře známe. Víme, co dělají, jak fungují, jaké mají nežádoucí účinky. A známe toho pacienta, kterému je podáváme, jako třeba toho Péťu. Takže není to léčba experimentální. Je to léčba individualizovaná.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Když mluvíte zhruba o čtvrtstoleté zkušenosti. Dá se říci, že tím, že těch případů přibývá, tak se personalizovaná medicína nebo personalizovaná léčba zlevňuje?
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
V některých svých případech ano. Ale ono, když se, když si to přirovnáme třeba ke komerci odívání. Tak jak v podstatě jsme tady každý trochu jiný, ale většinou se, většina z nás se vleze do obleku S, M, L, XL.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Nebo XXL.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Nebo XXL, nebo šest XL. Ale pro většinu lidí to stačí. A to je ta klasická průmyslová medicína. To, co vyrábí farmaceutický průmysl pro tu velkou část populace, pro diabetes, vysoký krevní tlak, pro žlučníky, pro poruchy, pro deprese. A pak tady je to jakési zakázkové krejčovství pro ty jednotlivý pacienty, pro který ten průmysl vyrábět léky nechce, protože je to tak malá populace, že se jim to nevyplatí. A my to tomu průmyslu nemůžeme vyčítat. Ten je na to nastavený a takhle to funguje. Tak jak nevyčítáme těm, co nám ušili ty saka, že je našili do těch čtyř velikostí. Ale pak jsou tady ty malé skupiny pacientů, ty minority, pro které my musíme mít to zakázkové krejčovství. Tu individualizovanou léčbu, kterou nechce vyrábět průmysl. A co pro nás vyrábí třeba tady naše lékařská fakulta a paní docentka.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Když právě u toho zůstanu a z záhy naváže linka, když se podíváte na ty nejmladší pacienty, dětské onkologické pacienty. Chápu správně, že to zakázkové krejčovství pro tyto pacienty je tím nejvyhledávanějším kvůli tomu, že jsou na počátku svého života?
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
No, je asi jedno, jestli je to kojenec, nebo je to pětiletý dítě, nebo je to desetiletý dítě. Prostě jsou na začátku života a mají před sebou obrovskej průšvih. A většina z nich dnes odpoví i na tu jakousi standardní léčbu, ale část z nich ne a těm je třeba nabízet léčbu jinou, tedy personalizovanou.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Paní docentko, vy se na vývoji těch zmiňovaných léčivých přípravků podílíte. Pokud byste nám laikům měla stručně vysvětlit, na jakém principu fungují?
Lenka Zdražilová Dubská, imunoložka
--------------------
No, tak to, o čem je řeč, tak je v podstatě imunoterapie. Je to buněčná imunoterapie. To znamená, my využíváme princip imunitního systému, že umí likvidovat nádorové, nádorové buňky. A někdy tady toto nefunguje tak docela a potom vzniká to maligní onemocnění. My toto ale umíme suplovat tou buněčnou imunoterapií, kdy vlastně využíváme takzvané dendritické buňky, což jsou, což jsou specifické bílé krvinky, které umí říct jiným bílým krvinkám. Tyto struktury jsou nebezpečné, tyto struktury je potřeba zlikvidovat. A ty jiné bílé krvinky, které jsou potom ty zabijáci, ty lymfocyty, tak tu dendritickou buňku poslechnou a zacílí, zacílí na ten tumor.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Na počátku toho příběhu jsou ale lékaři typu pana prof. Štěrby. Ti rozhodují, chápu to správně, o tom, jak tu personalizovanou léčbu nasadit?
Lenka Zdražilová Dubská, imunoložka
--------------------
Jsou jistě na i na počátku toho, že vůbec my se tady tou problematikou začneme, začneme zabývat. Vždycky je tam ta klinická poptávka. Vždycky je tam ten důvod, to klinické pole. A samozřejmě, pokud vyvineme ten léčivý přípravek a dostaneme ho do té fáze, že může být aplikován těm pacientům, tak potom ty kritéria pro zařazení toho pacienta třeba do klinického hodnocení, pro výběr toho pacienta pro tu danou léčbu, tak to je na rozhodnutí indikujícího lékaře.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Tím, že pan prof. Štěrba to přirovnal nádherně a uchopitelně pro nás laiky k zakázkovému krejčovství. To znamená, ten vývoj probíhá za specializovaných podmínek.
Lenka Zdražilová Dubská, imunoložka
--------------------
Je to tak. Zakázkové krejčovství. Je to v tom, že my pracujeme s takzvaným autologním materiálem. To znamená vlastním materiálem biologickým toho pacienta. To zní takhle ošklivě. Ale tady v tomto případě se jedná o pacientů tumor, protože ten obsahuje právě ty antigeny, ty struktury, ke kterým říkáme na ty imunitní systémy, na ty se vrhni. Takže to je biologický materiál číslo jedna, s kterým pracujeme. A druhý biologický materiál, se kterým pracujeme, tak jsou bílé krvinky toho pacienta, které získáváme z jeho krve. A ty potom v super čistých laboratořích, říká se jim čisté prostory, tak ty potom zpracováváme a z nich právě odvozujeme ty buňky dendritické, které představují tu buněčnou imunoterapii, kterou zase lékaři aplikují pacientovi.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Personalizovaná léčba, jak proměnila za těch 20-25 let úspěšnost léčby pacientů?
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Obrovským způsobem, já jsem dostatečně šedivý, že si pamatuju dobu téměř před 40 lety, kdy nám přežívalo nějakých 15-20 % dětských pacientů v České republice se dožilo pěti let od diagnózy svého zhoubného nádoru. Dnes to číslo je téměř 88 % dětí, v České republice se dožije 5 let od diagnózy. Nicméně je to krásný, je to skvělý. Ale dříve nebo později ztrácíme 15 % dětských pacientů a 1/3 pacientů, kteří úspěšně projdou léčbou, jí neprojdou bez ztráty kytičky. Odnášejí si určité pozdní následky a o tu skupinu pacientů je třeba se starat a toto jsou problémy, které máme dnes před sebou.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
A taky je to jenom procento pacientů, abychom si udělali představu, že to ne vždy je bez následku.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
1/3 pacientů má takové pozdní následky, které vyžadují pozornost zdravotního systému. 1/3 je zcela v pořádku, zcela bez následků a 1/3 má velmi mírné, velmi mírné a relativně snadno řešitelné následky.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Paní docentko, krom těch onkologických personalizovaných léčiv, tak na jaká onemocnění ještě je možné vyvíjet ty personalizované léky? To, co konkrétně děláte tady na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity?
Lenka Zdražilová Dubská, imunoložka
--------------------
Personalizované léky se většinou vztahují k vzácným onemocněním a dalším vzácným onemocněním, na které cílíme epidermolysis bullosa, neboli nemoc motýlích křídel. A pro tady tyto pacienty máme pro klinické hodnocení zase časné fáze 1/2, tak pro ně máme takzvané mezenchymální kmenové buňky, které získáváme, není to přípravek autologní, je to přípravek alogenní. To znamená z materiálů dárců, tímto materiálem je tuková tkáň, která se získává liposukcí a z této, v té tukové tkáni jsou takzvané mezenchymální kmenové buňky, které my zase v laboratoři namnožíme a připravíme z nich léčivý přípravek, který se aplikuje pacientům s nemocí motýlích křídel.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Si vzpomínám na jeden příběh pacienta, dětského pacienta motýlích křídel, který vyvolal celonárodní sbírku a nechci říct, že zpopularizoval nebo nasvítil nemoc motýlích křídel jako velmi vzácné onemocnění. My jsme v těch uplynulých měsících viděli i celonárodní sbírku stamilionů korun na Martínka, který se úspěšně vrátil z Francie. Pane profesore, je to financování personálizované léčby právě podporováno takovými sbírkami, protože ten zdravotní systém není schopen personalizovanou medicínu jako takovou utáhnout.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Ten zdravotní systém by byl schopen tu personalizovanou léčbu utáhnout. A je to otázka pouze jakéhosi politického rozhodnutí. My nemůžeme čekat od průmyslu farmaceutického, že bude vyrábět léky pro jednotlivé děti, nebo jestliže je bude vyrábět, tak to bude extrémně drahé, ale část toho problému pokrývají tady ty akademické výrobní možnosti, jako je to tady a v řadě jiných evropských nebo světových center a ten problém není na straně pojišťoven, protože pojišťovny jsou finanční instituce, které si musí řídit pravidly, které stanovily úředníci zpravidla na ministerstvu zdravotnictví a politici, a jestliže ti politici stanoví jakási pevná pravidla, nemůžeme se zlobit na pojišťovnu, že nezaplatila peníze pro Martínka, protože nemohla.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Máme se tedy zlobit na politiky? Nebo když Martínek našel léčbu ve Francii, na kterou se národ skládal, tak které země by pro nás mohly být inspirací, aby se víc rozvíjela, nebo aby se personalizovaná medicína, personalizovaná léčba dostala pacientům.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Francie je velmi dobrým příkladem, kde v tomto jsou dále. Na druhou stranu v rámci fair play je třeba říct, že my na tom zase nejsme úplně nejhůř. Jsou na tom země v rámci Evropské unie, které jsou na tom podstatně hůř, než jsme my. Čili my jsme podobně, jak s tím vnímáním bolesti, tak někde napůl cesty.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Zlatá, nebo ne zlatá, ale střední cesta.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Nějaká střední cesta, kde si velmi dobře umím představit modely, které by vedly ke zlepšení.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Ptáte se studentky a studenti v této kapitole, kdo klade první otázku. Další dvojici hostů. Hezký dobrý večer.
osoba , studentka
--------------------
Dobrý večer, jmenuji se Naomi /nesrozumitelné/ Grabcová. Jsem ze Střední školy z Uherského Hradiště. A já bych se chtěla zeptat konkrétně na vás, pane profesore. Kdybyste měl tu moc změnit tři věci pro zlepšení dostupnosti léčby pro onkologické pacienty, tak jaké by to byly a proč?
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Tři postupy.
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Tři postupy. Za prvé.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
To je jak v pohádce.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Ano, ano. Za prvé významné zlepšení kvalitní diagnostiky, především molekulární genetické rozšíření dostupnosti, významné zlepšení jakýchsi ubytovacích prostorových podmínek pro onkologické pacienty na řadě onkologických pracovišť. A za třetí zlepšení dostupnosti imunoterapie, s tím vším ruku v ruce jde dostatečná úhrada tak, aby nemusely vznikat na spoustu pacientů. Národní sbírky.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Spokojena s odpovědí?
osoba , studentka
--------------------
Ano, děkuji moc.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Tak my děkujeme za otázku, kdo se ptá další? Hezký dobrý večer.
Anna Pěchová, studentka
--------------------
Dobrý večer, mé jméno je Anna Pěchová a jsem z Gymnázia Brno Řečkovice. A chtěla bych se zeptat vlastně obou hostů. Zda se nějak liší a popřípadě jak sestavování personalizované léčby v případě, že se jedná o dospělého pacienta či dítě?
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Začněme u vás, paní docentko.
Lenka Zdražilová Dubská, imunoložka
--------------------
Principiálně se to neliší, tak jak tady již zaznělo. Může to být dítě od kojence po. po adolescenta. Může to být i dospělý pacient. Ale tak, jak tady zaznělo, ta personalizovaná terapie zpravidla nastupuje v případě, že už byly vyčerpány, vyčerpány standardní možnosti, možnosti léčby. Tudíž a ty standardní možnosti léčby u nemocí dospělého věku jsou mnohem širší, mnohem více tam právě působí farmaceutický průmysl. Tudíž ty dětská onemocnění jsou velmi často takzvaná vzácná onemocnění s nízkou frekvencí a na ty tím pádem, na ty tím pádem cílí ta personalizovaná léčba, ale principiálně se to neliší.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Odpověď Jaroslav Štěrby.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Principy zůstávají. Zásadní rozdíl je v tom, že u dospělých pacientů máme mnoho linií léčby, která je takzvaně oficiální, která je v rukách farmaceutického průmyslu. Farmaceutický průmysl nabízí dospělým onkologickým pracovištím. Tady máte studii, zařaďte tam pacienty, i my to zaplatíme, protože jestli ten lék je schválen, je to pro ten farmaceutický průmysl dostatečně velký trh. Je to byznys. Nemůžeme se na ně zlobit, je to tak. Dětí, jestliže máme 100 000 onkologicky nemocných v České republice a z toho je necelá pětistovka dětí, tak ty ekonomické ukazatele jsou naprosto jasné.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Aničko, spokojená s odpovědí?
Anna Pěchová, studentka
--------------------
Ano, děkuji moc.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Kdybyste chtěla doplnit, máte ještě šanci.
Anna Pěchová, studentka
--------------------
Asi ne. Děkuji, to bylo vyčerpávající, děkuji moc.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Tak další otázky studentek a studentů přijdou v závěrečné kapitole. A pro tuto chvíli děkuji závěrečné dvojici Lence Zdražilové Dubské a dětskému onkologovi Jaroslavu Štěrbovi. Díky vám, díky. Módní sousloví už tady zaznělo. Umělá inteligence, která dokáže na rentgenových snímcích najít těžko pozorovatelné změny. Najdeme ji už také v prvních nemocnicích v České republice a stojí za ní tuzemští vědkyně a vědci. Jak její vývoj probíhal a jak přesně funguje, natáčel Zbyněk Kňourek.
Matěj Misař, spoluzakladatel, výkonný ředitel
--------------------
V Kerbotu tvoříme umělou inteligenci, která pomáhá lékařům přesněji a rychleji určit, co se nachází na snímcích z různého obrazového vyšetření. Neměníme vůbec jeho pracovní postup. Jediné, co děláme, je to, že jsme vlastně takovým třetím okem lékaře. To znamená, lékař si může být vždy jistý, že pokud tam bude i taková velmi malá léze, která může indikovat například rakovinu plic, takže mu nic neunikne a Kerbot ho na to upozorní.
Daniel Kvak, spoluzakladatel, odborník na strojové učení
--------------------
V Kerbotu se věnujeme vývoji aplikací umělé inteligence, které pomáhají radiologům lépe vědět, co se nachází na rentgenových snímcích hrudníku, mamografií nebo třeba rentgenových snímcích skeletu. Naší hlavní prioritou je přímá implementace tohoto systému do vlastně systému, které již lékaři aktivně používají. Když jako pacient přijdete na radiologické vyšetření, nejdříve vás radiologický asistent vyfotí a snímek je následně uložen do centrálního archivu nemocnice. Z tohoto archivu je následně odeslán k nám do systému Kerbot vyhodnocení, během 10–15 vteřin poskytujeme lékaři zpátky informace ohledně vyhodnocení umělou inteligencí. Zda-li se tam vyskytuje nějaký patologický abnormální nález či nikoliv.
Jakub Dandár, radiolog
--------------------
Je možné vidět standardní vyšetření rentgenu hrudníku v systému, v jakém si ho zobrazí lékař v nemocnici. A lékař si následně může jedním kliknutím zobrazit výstup v hodnocení naším modelem umělé inteligence. Na první pohled tento snímek vypadá jako normální, ale když si zapneme výstup hodnocení, tak vidíme, že náš systém našel nějakou drobnou lézi, která by mohla být jednoduše odhadnutá. Tu máme též snímek hrudníku, který je na první pohled úplně negativní. Avšak po zapnutí našeho algoritmu vidíme, že tu detekoval nějakou drobnou lézi, a když se na něj podíváme blíž, tak opravdu vypadá to, že je to nějaká drobná léze, která by běžnému lékařovi s velkou pravděpodobností ušla.
Daniel Kvak, spoluzakladatel, odborník na strojové učení
--------------------
Největší přínos může mít umělá inteligence. U záchytu opravdu těch malinkých nálezů, například počínajícím karcinomu plic, který měří v té časné fázi někde mezi 5–7 milimetry. Toto je často nález, který uniká jednak těm juniorním, ale často i těm zkušenějším radiologům. Umělá inteligence může pomoci v záchytu právě rané fáze karcinomu plic až o desítky procent, což potvrzují vydané studie.
Jakub Dandár, radiolog
--------------------
Tato léze se nachází ve stínu dvou žeber. Je to těžké místo pro diagnostiku, kde dochází k takovéto sumaci struktur a může tam právě nastat to, že se tu skryje nějaký nález, avšak náš algoritmus to odhalil. Nepomýlilo ho to a pěkně nám to označil.
Daniel Schwarz, ředitel pro IT, výzkum a vývoj
--------------------
Naše společnost, institut biostatistiky a analýz, vznikla jako spin off Masarykovy univerzity. My se zabýváme hodně profesionálním data managementem a hlídáme zkrátka kontrolu. Kontrolujeme kvalitu dat. Spolupráce mezi naším institutem bio statistiky a analýz, a tedy kerbotem, s jejich zdravotnickým prostředkem probíhala hlavně v oblasti analýzy dat. A kerbot se rozhodl si zadat tu analýzu dat, udělat u nezávislé společnosti, což si myslím, že může právě zvýšit kredibilitu výrobce, ať už potom uživatelů tu jejich prostředků, anebo i u notifikované osoby, která, když bude provádět audit a uvidí tam ten punc nezávislosti, tak se bude na tu analýzu a na ty výsledky dívat zkrátka jinak, než kdyby si celou tu analýzu udělal výrobce od začátku do konce sám.
Matěj Misař, spoluzakladatel, výkonný ředitel
--------------------
V současné chvíli nás je téměř 15. Máme k dispozici více než 80 radiologů z celé Evropy, kteří nám popisují statisíce snímků. I proto může být náš systém takto přesný.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Název nejen dnešního Fokusu, ale i závěrečné kapitoly, ve které se studentky a studenti, kteří jsou dnes tady v publiku knihovny univerzitního kampusu Brna brněnské Masarykovy univerzity ptají šestice našich vzácných hostů. Kdo se ptá jako první. Hezký dobrý večer.
Adam Ulčák, student
--------------------
Dobrý večer, já se jmenuji Adam Ulčák, jsem z biskupského gymnázia a dovolil bych si položit dotaz, který je možná poněkud netradiční. Zaznělo zde, že vlastně to označení naší generace jako snowflake generation. Generace, která nic nesnese, která je taková ke měkká, blemcavá, prostě jako není vhodné. S tím se dá podle mě naprosto souhlasit. My sneseme všechno, co nám koneckonců už taky zbývá. Ale vlastně jako co udělat proto, aby ta starší generace, ta generace, která má často takový ten tvrďácký přístup, že jo, za nás prostě pršela z nebe kyselina, ale my jsme stejně jako běhali nazí po venku a hráli fotbal. Co vlastně dělat proto, aby ta generace starších nepáchala té naší generaci tu škodu tady tímhle tím přístupem, tou marginalitou, banarizací těch obtíží, se kterými my se možná potýkáme.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Adame, já děkuju za skvělou otázku. Já začnu asi u neurovědkyně a psychologa a psychiatra. Marie. Když hostům dojdou slova.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
Děkuju za tu otázku a i za to, jak jste ji položil, protože podle mě takhle. Podle mě potřebuje, potřebujeme to takhle komunikovat, potřebujeme vést ten dialog. A možná být někdy i docela drsní v těch vyjádření.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
A co proto?
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
Takhle bych to neřekla, ale takhle bych to neřekla, ale myslím si, že je potřeba se jako hlásit o to slovo a ukazovat, ukazovat to, co jako v té generaci je. Protože se to málo nasvěcuje jako úspěchy a zároveň často to, do jakých jako soubojů se pouštíme nebo i které nás a vaši ještě mladší generaci čekají. A rozvíjet ten dialog, možná si někdy i vyjasňovat ten slovník, protože já si myslím, že často dochází k některým těm střetům jenom proto, že možná mladší generace, do které se ještě občas počítám. Používá třeba trochu jiná slova na pojmenování toho stejného nebo jsme prostě k některým, některým výrazům citlivější a máme proč být. Protože třeba někdo neužíval úplně hezky v naší přítomnosti. Tak vést ten dialog a být někdy i docela příkrý a jasně si vymezovat taky nějaké hranice.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Odpověď klinického psychologa Miroslava Světláka.
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Adame, já jsem vyrůstal v severních Čechách na Mostecku, takže tam kyselina opravdu pršela, jo. V těch dobách kdysi dávno, jo. Ale doplním jenom Marii a se vším souhlasím, co Marie říká, chci doplnit, že právě jedna z těch dovedností, ze které budeme do budoucna, a doufám, maturovat po tomhle pořadu. Tak je to, že ve společnosti potřebujeme rozvíjet dvě věci. Ta první je umět se zastavit a uvědomit si, že nám druhej něco říká. A ta druhá věc je jakoby vydržet poslouchat, co nám ten druhej říká. Ale musí to být jako obousměrný proces, aby vy tedy ty sněhový vločky, jak vy jste se nazval, byť já si to nemyslím. Tak, abyste slyšeli, co vám my starší říkáme a jaký proto máme důvody a naopak. My budeme slyšet a poslouchat zase, jak vy dneska vidíte svět, protože ten svět, který tady teď bohužel je, já se za něj trochu jako dospělák stydím, tak my vám ho budeme předávat. A já nějak doufám v to, že ta vaše možná jemnost a možná to, že si nenecháte věci tak moc líbit, povede k tomu, že tenhle svět třeba ještě změníme k nějakýmu lepšímu obrazu, než je teď.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Odpověď fyzioterapeuta Pavla Koláře.
Pavel Kolář, fyzioterapeut, přednosta Kliniky rehabilitace a tel. lékařství 2. LF UK
--------------------
Tak já si myslím, co my jsme dopustili naše generace, že je tady velký rozpad rodiny. A to je dopad pro tuto generaci, když se podíváte na rozvodovost. Na to, že vlastně vaše generace je skoro výjimečně vychovávaná matkou a otcem v rodině. Tak to je jeden problém. A druhý je, že odcházíme, že se odkloňujeme od takových tradičních vlastně hodnot, které vlastně jsou postaveny na určitém i archetypálním, biologickém základu člověka. A to si myslím, že jsou takové dvě věci, které se přenáší potom do té mladé generace.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Chcete, Lenko, Jaroslave, reagovat?
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Myslím, že není třeba.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Adame, vy jste zapomněl, že jsme ještě ozáření. My jsme krom toho, že jsme ošvihaní kyselým deštěm ze severních Čech, tak jsme si prožili ozáření v 86. v Černobylu. Takže proto jsme my tak tvrdí.
Adam Ulčák, student
--------------------
Máte naprostou pravdu, ale na nás neustále září všechny ty telefony, co máme.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
To jsou ty, a to je. Dobře jste reagoval i na to, nač upozorňoval Pavel Kolář, takže nenechte se ozářit. Děkuju mnohokráte za vaše otázky.
Adam Ulčák, student
--------------------
Budu se snažit.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Za vaše skvělé otázky. Kdo se ptá jako další? Laťka byla nasazena hodně vysoko. Hezký dobrý večer.
Karolína Vernerová, studentka
--------------------
Dobrý večer, mé jméno je Karolína Vernerová. Jsem žačkou Merhautovy školy, zdravotnické, střední školy. A svůj dotaz bych směřovala na pana docenta Světláka. My jsme se zde již bavili o depresi. A v současné psychologii víme, že mohou existovat specifické genetické predispozice, které potom mohou zapříčinit, že ten daný člověk inklinuje k té až depresivní náladě, k tomu onemocnění s depresí. A chtěla bych se tedy zeptat, jestli existuje nějaká naděje pro tyhle lidi, protože samozřejmě farmakologie nemusí být vždy úplně účinná. Může třeba specificky pouze tlumit příznaky deprese. A hlavně ta deprese je stále přítomná. A pokud ta naděje existuje, tak co byste takovýmto lidem doporučil třeba za myšlenky nebo za činnosti, které by měli integrovat do svého života?
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Máte pravdu, děkuju za ten dotaz. Máte pravdu, že samozřejmě stran deprese nestartujeme každý ze stejné startovní čáry, tak jak už tady v kontextu genetiky zaznělo. A to, co vlastně můžeme lidem doporučit, je to, co už jste zmiňovala. To je vlastně ta naděje, protože říká se, že geny jsou nabitá zbraň a prostředí je ta spoušť, která je buďto spustí, anebo ne. Jak jsme se tady bavili o epigenetice. To je samozřejmě velký důraz na prevenci, aby se ta deprese ani nerozvinula. Ale, když už se rozvine a bohužel musíme ten kříž nést, tak pak je tady ještě něco, co my psychologové nazýváme jako existenciální volba, že i když je mi mizerně a bohužel se to stalo a bylo mi to dáno do vínku skrze geny, tak se ale můžu rozhodnout, jak s touhle tou diagnózou budu žít. A jak na ní budu reagovat, co s tím vlastně životem udělám. Takže můžu samozřejmě zvolit strategii, že budu říkat, můžou za to geny, já chudák. To je vlastně hrozný, co jsem komu udělal, anebo si můžu říct ok, tak takhle to prostě je. Nejsem v tom pravděpodobně úplně sám. A jak můžu se životem naložit i přesto, že se mi v některých oblastech nepovede dobře.
Karolína Vernerová, studentka
--------------------
Děkuji mockrát.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Chcete někdo případně doplnit odpověď? Ne. Tak se ptá třetí tazatelka nebo tazatel. Hezký dobrý večer.
Jan Mikuláštík, student
--------------------
Dobrý večer, jsem Jan Mikuláštík z Messi střední školy v Uherském Hradišti a měl bych dotaz na paní Salomonovou a pana Světláka. Tím, že žijeme v době, v jaké žijeme a všude se řeší umělá inteligence, tak chtěl bych se zeptat, myslíte, že naše generace se ještě někdy dožije toho, že umělá inteligence by například byla schopna kompletně nahradit práci psychologa, aby jako, že si dokáže porozumět lidské hlavě tak, aby to dokázala?
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Marie, začněme u vás a pak tu otázku rozšířím na AI zdravotní asistenty v dalších oborech, včetně onkologie. Marie.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
Já si myslím, že ten jako lidský, trumfnout ten lidský kontakt a tu empatii je, jako bude hodně náročné. Nedovedu si to v tuhle chvíli představit, ale to, že si to nedovedu představit, vůbec neznamená, že to skoro zítra nemůže stát, protože spoustu z těch věcí, co sedějou, si nedovedu představit. Myslím si, že to může mít velkou hodnotu právě v té prevenci. Ale v určitou chvíli jako setkání dvou lidí a rozvíjení nějakého vztahu, je to léčivé třeba. Že to nutně psycholog může, může poskytnout třeba nějakou jako diagnostiku a psychoterapeut a potom pracuje i prostřednictvím nějakého vztahu. A teď jde o to, jak my se jako lidé budeme vztahovat k té umělé inteligenci. Možná je to i o tom, jak my ji budeme vnímat a jak jí budeme integrovat do svého života a nejenom o tom, co všechno ještě ona navíc bude umět. Takže to je asi moje odpověď, že možná to bude ještě o tom, pokud budeme se vztahovat k umělé inteligenci a vytvářet s ní vztahy, pak možná ano, pak to možná přijde.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Odpověď Miroslava Světláka.
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Jeden slavnej vědec Michael Mini udělal experiment, kterej prokázal velmi v krátkosti, že malý krysí mláďátka, který jsou maminkou lízaný a ňufaný na bříšku, tak potom v dospělosti nemají depresi. Zatímco ty krysí miminka, který nebyly lízaný a ňufaný, tak tu depresi měly. Takže já jsem si jistej, že pravděpodobnostní statistickej model, který dává za sebou jenom slova na základě nějakých vah, nás nikdy jako neolíže a neoňufá. A to je moje odpověď na to, že AI nikdy nebude moc nahradit lidský kontakt.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Ale zároveň jsme tady, a tím se obracím na Lenku a Jaroslava viděli, jak pomáhá kupříkladu umělá inteligence v diagnostice. To, co by asi lidští lékaři by museli 100 tisíc snímků studovat tisíce a tisíce hodin, a přesto by nenašli ty nenašli ty.
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Je to přesně tak. My už dnes používáme umělou inteligenci při interpretaci molekulární genetických dat v rámci plánování personalizované léčby. To je realita už dnes. Nicméně nastane tady závažný problém, kdo ponese jakousi forenzní odpovědnost za tu umělou inteligenci, která někde sídlí v okamžiku, kdy udělá rozhodnutí, které nebude pro pacienta správné. Takže tady se dostáváme trošku na tenký led.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
To jsou ty etické hranice o niž v první kapitole mluvil Pavel Kolář. Lenko, váš pohled na umělou inteligenci, využití ve vašem oboru?
Lenka Zdražilová Dubská, imunoložka
--------------------
Tak samozřejmě, co se týká, co se týká onkologie, ale medicíny obecně, tak existuje řada léčebných přístupů, ale zpravidla nefungují na všechny, který my můžeme podat. A my vždycky budeme stát před tou otázkou, kdo je ten vhodný pacient tady pro tu léčbu. A samozřejmě v tomto ta umělá inteligence může přinést zásadní pokrok. Odpovědět nám, predikovat tu léčebnou odpověď pro tu konkrétní, na tu konkrétní léčbu. Ale pořád platí to, co říkal pan prof. Štěrba, kdo potom ponese tu odpovědnost?
Jaroslav Štěrba, dětský onkolog
--------------------
Je to zatím pořád jenom o nějaké pravděpodobnosti.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Pavle.
Pavel Kolář, fyzioterapeut, přednosta Kliniky rehabilitace a tel. lékařství 2. LF UK
--------------------
Tak já myslím, vy jste se ptal hlavně na tu psychickou stránku toho sdílení. Já si myslím, že je hrozně důležité, aby lidé mezi sebou sdíleli, sdíleli emoce, protože sdílení emocí je i určité sdílení chemie v mozku a určité neurofyziologické procesy, které jsou s tím spojeny. Takže, když jste třeba zamilovaný, tak prostě se vám začne vylučovat fenyletylamin a dopamin a testosteron a noradrenalin. Když se mazlíte, tak se vám vylučuje oxytocin. To znamená, máte prostě, nebo když vaše kamarádka bude mít nějakou bolest, tak se to objeví i ve vašem mozku velmi často, když jste empatický. Tak ta empatie sdílená i v těchhle těch procesech. A dokonce je sdílená někdy kompaticky. To znamená kompatie, že přenášíte tu bolest skutečně fyzicky. A to si myslím, že ta umělá inteligence nikdy umět nebude, a to je otázka toho lidského společenství a vzájemnosti.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Spokojen s odpověďmi?
Jan Mikuláštík, student
--------------------
Určitě děkuju.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Tak další otázka, hezký dobrý večer.
Vilém Bednařík, student
--------------------
Dobrý večer. Já se jmenuju Vilém Bednařík a jsem z Gymnázia Dr. Karla Polesného ve Znojmě. A svojí otázkou bych chtěl spojit ty první dvě kapitoly, protože sport samozřejmě přináší fyzickou bolest. Ale zároveň může přinášet i psychickou bolest. A i když se teda považuje sport, že to může být i prevence psychických problémů. Tak například v mládežnickém sportu, tak je ohromný tlak na výkon. A tento tlak pak už může přeústit i v nějaké závažné psychické poruchy, jako jsou poruchy příjmu potravy a tak. A chci se teda zeptat, jak lze nějak rozpoznat ta hranice, kdy už sport může mít nějaké trvalé negativní následky? Buď na psychický stav anebo zároveň, pokud by se týkalo třeba i o nějaké fyzické zranění, kdy už to může mít negativní stav i na fyzický stav dlouhodobě.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Bývalý hokejový reprezentant Zbyněk Irgl začíná tady odpověď.
Zbyněk Irgl, bývalý hokejový reprezentant
--------------------
Já s tady tím velmi souhlasím, protože opravdu ta hranice už od toho dítěte, kdy spoustu rodičů vyvíjí obrovský tlak na to dítě, jo. A tam, když kolikrát vidíte to dítě, do jakého se dostává stavu, anebo opravdu při tom, tréninkové činnosti je nadstandardní a najednou přijde ten zápas. Ta fáze toho srovnání. A vidíte, že to dítě není schopné se s ním vyrovnat. Jo, najednou vidíte toho rodiče, jak na to dítě tlačí, kolik tam je slz. A samozřejmě já z mojí pozice, já neříkám, že taky netlačím na svoje děti, ale.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Zpytujete svědomí rodič.
Zbyněk Irgl, bývalý hokejový reprezentant
--------------------
Ne, ne, já si to potom vždycky uvědomím. Ale opravdu tam vidíte, já si třeba říkám tím, že jsem si prošel tím sportem, tak si říkám, že mi je kolikrát toho dítěte líto a vím, že třeba na tu profesionální kariéru nedosáhne už skrz těch psychických limitů.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Zbyňku, stalo se vám právě na margo té otázky, která tady padla, že byste musel umravňovat rodiče, ať to nepřehánějí? To znamená, role toho trenéra u juniorů a mládežnického sportu je, že člověk je vlastně i psychologem těm rodičům a říká, prosím vás, neničte to dítě.
Zbyněk Irgl, bývalý hokejový reprezentant
--------------------
Jako bohužel to musím říct i vůči své osobě, že kolikrát jsem musel krotit i svoji osobu. Jo, že potom třeba přišli domů a já jsem se dítěti omluvil, protože samozřejmě víte, já třeba rád sleduju ty děti i při tom tréninkovém procesu. A vždycky to doporučuji rodičům, že já říkám, vy to dítě nevidíte v tréninku a potom chcete hodnotit v tom zápase. A samozřejmě všichni chtějí přeceňovat své děti, všichni si myslí, že jsou nejlepší. A najednou ten rodič se dostane do té fáze,  to není možné, co tam dělá na tom tréninku, vždyť nemůže hrát, on musí hrát líp, ten hraje tak, ten hraje tak. Jo a nemá vůbec to srovnání, co to dítě vůbec je schopno. A já třeba i u svých dětí nebo především u dcery, tak hodnotím tu fázi, že když ji vidím na tréninku a co je schopna odevzdat v tom zápase, jo. A tam je právě ten rozdíl, že já opravdu si řeknu super, na trénink odehraje tady to. No, tak nemůžu po nich chtít, aby ona mi v zápase odehrála úplně něco jiného, jo. A tam si myslím, že kolikrát ten rodič není vůbec schopný opravdu nějakým způsobem si porovnat to, co to dítě vůbec je schopno dokázat. A tam dochází k tomu tlaku na to dítě absolutně jako normálnímu, jo. Takže tam já bych viděl ten pohled toho a opravdu mám rád, když rodič se věnuje tomu dítěti a vidí to dítě pracovat v tom tréninkovém procesu.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Skvělá odpověď. Chcete ještě někdo reagovat? Pavle, Marie nebo?
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Jednu možná takovou jako dílčí věc, že to je velmi složitá otázka. Já neznám samozřejmě odpověď, a tak si vytáhnu jenom jeden aspekt, který by chtěl zmínit. Přijde mi důležitý, aby vlastně rodiče vždycky viděli to dítě a dokázali oddělit svoje potřeby od potřeb toho dítěte. Jo, takže mají tady být profesionální kluby, který můžou určitý typ dětí vytáhnout na mistrovství světa do NHL, ale měly by tady bejt kluby, který umožní dětem vlastně mít jenom radost z pohybu a rozvíjet se vlastně a radovat se z toho. A pak je na rodiči a trenérovi, aby slyšel a viděl a rozpoznal, co jsou potřeby toho dítěte, protože když někdo řekne, že chce prostě hrát v NHL, tak mu v tom nebudeme bránit a necháme ho proto dělat cokoliv, ale nemůže to být potřeba toho rodiče.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Ještě reakce Pavla Koláře.
Pavel Kolář, fyzioterapeut, přednosta Kliniky rehabilitace a tel. lékařství 2. LF UK
--------------------
Ono těch faktorů je více, nejenom ten sport a ten tlak toho sportu, je to taky osobnostní typologie toho dítěte, který často si, se na sebe klade vysoké nároky, jak ve škole zvládat školu, tak zvládat ještě ten trénink a k tomu máte často fandu, trenéra, rodiče, který vlastně to dítě tlačí ještě z druhé strany, to znamená. My tam máme hodně dětí třeba už na klinice u nás, u kterých pak vznikne prostě takovéto sebepoškozování a celá řada somatických problémů, které jsou vlastně jakýmsi únikem, podvědomým únikem prostě z toho prostředí a zdůvodnění si vlastně toho, té situace. A je to dost závažný problém, o kterém hovoříte. Ale najít tu hranici někdy je prostě těžké a těch faktorů jenom, že by to bylo tím sportem, je více no. Je to také otázkou té sociální odolnosti toho jedince, protože každý máme trošku maličko jinou. Já jsem byl dva roky na vojně a vím, jak to bylo pro některé prostě mí spoluvojáky obtížný a i pro mě třeba někdy, když nás bylo 50 na pokoji chvilku tam.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Takže jste tvrdě vychován, jak o tom tady byla řeč té první části. Neurovědkyně Marie Hájek Salamonová. Adame, posloucháte, jak tady máte šestici tvrdých? Marie.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
No, já třeba si myslím, že v tomhle já jsem velice měkká, co se sportu týče určitě. Ale mne se hrozně líbil tady ten sebereflektivní pohled trenéra i rodiče, který tady zazněl. A vlastně mluvili jsme v té naší části o duševním zdraví, o tom, jak by se měli vzdělávat učitelé na pedagogických fakultách. A za mě, pokud trénuju mládež, tak nějaká průprava v oblasti duševního zdraví a toho, na co si dávat pozor, jaké vidět varovné signály u těch dětí a mladistvých, kteří mojí přípravou procházejí, tak je úplně na místě. Pokud to chceme po učitelích ve školách, proč tohle nechtít do budoucna po těch trenérech? I proto, že tady zaznělo, že část toho výkonu je v té hlavě. Pokud zvlášť ještě na té jako vyšší úrovni toho sportu bychom prostě tohle to měli mít jako jeden z předpokladů toho být dobrým trenérem, je i všímat si těchhle těch varovných signálů, nenechat to zajít tak daleko, protože tam jsou a opravdu ty příběhy jsou někdy jako hodně náročný, hodně těžký. A myslím si, že ta reakce měla přijít daleko dříve, než kam se to občas nechá dojít.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Děkuju za vaši otázku.
Vilém Bednařík, student
--------------------
Děkuju moc za odpověď.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
A po poslední otázku, kterou stihneme. Hezký dobrý večer.
Petr Gerchl, student
--------------------
Dobrý večer vám všem. Pardon, já jsem Petr Gerchl, Cyrilometodějské gymnázium a střední odborná škola pedagogická Brno. Moje otázka je mířena primárně na účastníky té druhé kapitoly druhého bloku. Možná je trošku kontroverzní, ale věřím, že bude přijata tady v tom duchu nějak jako v pořádku. Vlastně ta otázka je, proč stigmatizace těch psychických chorob, onemocnění, jakkoliv tomu chceme říkat, je nutně špatně? Já jsem si všiml, když jste se o tom bavili, všiml jsem si primárně jako zaměstnání, že tam je to třeba ještě vnímáno nějak špatně. A proč je špatně, že je to vnímáno špatně. Já jako zaměstnavatel, teda ne jako zaměstnavatel, ale očima zaměstnavatele.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Budoucí zaměstnavatel.
Petr Gerchl, student
--------------------
Třeba bych se možná díval na to, jestli náhodou zaměstnanec nějakou psychickou chorobou nemůže mi způsobit nějakou ekonomickou ztrátu. Pokud ano, měl by to stát vyvážit, měl by existovat nějaký státní mechanismus, který třeba zajistí, že ty osoby psychologicky nějakým způsobem postižené budou zaměstnávány, měl by existovat nějaké kvóty nebo by to mělo být něco podobného jako třeba rasa, dejme tomu, u těch zaměstnanců.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Poprosím o stručné odpovědi, tedy Miroslava Světláka, pak Marii Hájek Salomonovou.
Miroslav Světlák, klinický psycholog
--------------------
Myslím, že otvíráte třeskuté téma, které ale potřebujeme ve společenské diskuzi jakoby přivést. A musíme si říct na rovinu, tak jak tady máme hokejovýho špičkovýho hráče, že prostě u některých dětí řekneme, milá paní, z vašeho syna nikdy hráč NHL nebude. A stejně je to vlastně moje odpověď na tu otázku, že vlastně musíme být jakoby soudní a uvědomovat si, že každej máme kapacitu na něco jiného a že musíme jakoby si to pojmenovat, co zvládneme a měl by to vlastně vědět i ten zaměstnavatel. Takže neměli bysme přešvihnout tu stigmatizaci. Na druhou stranu, že všichni můžou všechno a všichni jsou kompetentní na všechno, ale naopak říct. Hele, ty bohužel tohle nemůžeš, ale existujou tady pro tebe tyhle možnosti. A ty zas můžeš tohle, tak ty pojď sem.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------
Marie, vaše odpověď.
Marie Hájek Salomonová, neurovědkyně
--------------------
Vy se ptáte na strašně jako náročnou otázku. Je to i o tom, v jaký společnosti chceme žít. Ale já budu hodně osobní teďka. To dám na tom svém vlastním příkladu. Já jsem onemocněla depresí, když mi bylo 13 let. A zároveň jsem ale taky jako dokončila studium vysoký školy. A myslím si, že dělám v životě něco, čím pomáhám třeba teďka dalším lidem. A ve chvíli, kdyby mi někdo řekl a mohlo se to stát, že já, protože můj zeměpisář mi tenkrát řekl, že pokud se nechám hospitalizovat v psychiatrický nemocnici, tak s takovou maturitu neudělám. A já jsem se v tom maturitním ročníku nechala hospitalizovat v psychiatrický nemocnici, protože nebylo jiný cesty. Já jsem byla opravdu jako hodně nemocná. Nebylo mi vůbec dobře a tu maturitu jsem udělala. To stigma dělá tohle. Stigma často odsoudí člověka bez toho, že bysme ho znali, že bysme znali jeho potenciál. Stigma je často klamavá záležitost. To není, že takhle to teďka budou mít všichni lidi s depresí, takhle to budou mít všichni lidi se schizofrenií a můžeme to říct dopředu. A každý ten člověk má nějaký potenciál. A jsou učitelé, který ho dokážou rozvést a rozvinout a podpořit toho studenta. Jsou učitelé, který ho dokážou, který dokážou říct, že vy nikdy neodmaturujete. Takže ano, každý má nějaký svoje limity a já bych určitě na spoustu věcí si netroufla, protože jsem v něčem citlivá, ale potřebovala jsem si to v tom životě nějak osahat a přijít na to. A ve chvíli, kdyby mi to někdo už takhle jako ve 13 nalinkoval, tak jsem možná byla v invalidním důchodu teďka. Což je hodně lidí, který projdou psychiatrickou léčbou v České republice. A myslím si, že by nemuseli být všichni.
Petr Gerchl, student
--------------------
Jo, mockrát děkuju.
Václav Moravec, moderátor ČT
--------------------