Stoupám se stále těžknoucím batohem zavátým srázem Himálaje. Jsem nyní nad výší Mont Blancu, kamarádi dávno zmizeli v bílé tmě na cestě do tábora. Nemůžu dýchat, jsem unavená a tolik se mi chce spát… něžné vločky se mi těžce snášejí přes oči. Neochotně se probouzím.
Proti mně stojí v záplavě vloček nezřetelná postavička miniatury jelínka. Zírá na mne bez jakékoli známky strachu. Po snad nekonečné chvíli pohodí hlavou, bekne a zmizí ve vánici. Jakoby říkal: nevzdávej to, jdi dál!
O deset let později mi glaukom navzdory operacím vyničil levé oko a tři čtvrtiny pravého. Život pro mne od dětských let znamenal psaní, hektický dech novinařiny včetně cestování po celém světě, akčních reportáží. Tak tohle je konec. Vzdám to...
Tím „beknutím himálajského jelínka“ neboli kopancem do zadku jsou pro mne vzpomínky na paralympiádu v Naganu a skvělé výkony nevidomých sportovců. Na paralympiádě v Sydney jsem viděla, jak kvadruplegici, hráči bocciy, soustřeďují sílu do pár zbývajících neuronů v krční páteři pro zlatou medaili, vozíčkáři vrhají oštěp bez pomoci kmitu dolní části těla, jednonozí cyklisté dosahují jen o pár sekund nižšího času, než nejlepší dvounohý rekordman, neslyšící česká sjezdařka nemá v Davosu konkurenci...
Ale mám ještě světu co říct?
Nejde jen o obsah. Ano, píšu rychle, ale prostě prstík padni, kam padni. Bez zrakové kontroly je taková rychlost k ničemu. V Tyfloservisu má zkušená lektorka pochybnosti – od třinácti do padesáti let psaní se zrakovou kontrolou a zlozvyky z toho plynoucími, tohle lámat přes koleno je prý skoro nemožné. Do pytle, vypracovala jsem se z myčky nádobí na redaktora. Deset let dálkového studia jsem taky zvládla. Driluji fjfj, až si zadělám na zánět karpálního tunelu. Dobrá. Tak umím psát poslepu. Ale co dále?
Nejhorším psychickým propadem pro mne ani tak není postupná ztráta zraku, ale náhlá nečinnost. Tolik prázdných hodin… připadám si v 53 letech ještě příliš mladá na takto bezútěšné dny zaplněné sice odpočinkově, ale neužitečně.
Díky internetovému kontaktu na Středisko pro nevidomé a slabozraké Dědina se učím vedle chůze s holí, košíkaření, mazlení s hlínou a dalšími dovednostmi ovládat počítač s hlasovým výstupem a skenovat. Díky tomu získávám na rok práci. Legislativní nejistoty kolem zaměstnávání handicapovaných posílají tuto firmu zaměstnávající neslyšící, tělesně postižené i mne kamsi na dno. Slušně řečeno.
Po pravdě, nepotkat mě slepnutí, asi bych v informačních technologiích ustrnula na úrovni doby kamenné mých dnes přece jenom takřka 60 let, spokojená, že umím číst a psát maily, napíšu a uložím článek tam, kam chci.
Jenomže život na našich slepeckých internetových konferencích je převelice čilý a nedá člověku usnout na vavřínech. A tak se dozvídám, jak převádět jednotlivé textové, video či audio formáty. Kamarád počítač mě přivádí k různým slepeckým knihovnám, pro něž tu sama nějakou tu knížku naskenuji či opravím, v dalších nacházím hotové poklady mnou vroucně milovaných autorů.
Díky ozvučenému počítači zjišťuji, že je nesmysl platit v bance za kdeco, když jiná mi nabízí vše zcela zdarma, o vyšším úroku nemluvě. Dokážu si spočítat, nakolik je pro mne vhodný ten či onen operátor. Měsíčně tak ušetřím sedm stovek.
Další braillnet konference mě zase nutí uvažovat o dotykovém telefonu. Ano, i slepci dokážou pomocí blind friendly aplikací ovládat dotykový iPhone či android. Díky tomu se také dozvídám o dalších neuvěřitelných možnostech, jako jsou hlasové navigace.
Dnes jsem po zápalu plic musela na vyšetření kdesi na Kladně. Zadala jsem do mého smartíka adresu. Hlasová navigace mě dovedla perfektně, ani jsem se moc nepřizabila.
Mimochodem, díky netu se po čtrnácti letech dozvídám jméno toho himálajského jelínka. Jmenuje se Muntiacus putaoensis, česky muntžak listový. Podle wikipedie byl objeven roku 1998. Já ho viděla o čtyři roky dříve.