Sleduji večerní televizní program. Dobře, na televizní programy kouká kdekdo a nemusí o tom ještě psát.
Na mé nové televizi mám volbu s možností komentování programů. Pro nás nekoukavé je to skvělá pomoc se orientovat v ději a utvořit si dokonalou představu o daném příběhu.
Právě sleduji televizní kvíz. Reportér na ulici se ptá náhodné kolemjdoucí: „Kdybyste měla strávit sama měsíc na opuštěném ostrově a mohla si s sebou vzít jen tři věci. Co byste si vzala?“
Žena podle hlasu musí být mladá, možná i hezká, určitě studentka, podle její odpovědi. „Co bych si vzala?“ odpoví s úsměvem v hlase: „Určitě konturovací tužku, pěknou knížku a krém na opalování.“
Co bych na takovou otázku odpověděla já, ženská nad padesát, větrem ošlehaná, deštěm a životem poznamenaná?
Předpokládám, že ostrov je v tropech s blankytně modrou oblohou, hřejivým sluncem s palmovým stínem, písčitou pláží a s průzračně čistou vodou. Před lety bych se neptala, dnes se optám: „Máte na mysli nějaký ostrov na Seychelech?“
„Proč zrovna Seychely?“, ptá se reportér. „Protože tohle je jedno z mála míst na světě, kde nejsou žádní hadi.“
„Hadi?“ diví se reportér. Hadů se neštítím, ale než zjistím, kde má hlavu nebo ocas, určitě mě uštkne, nebo uškrtí. Koneckonců stejně bych asi dostala dřív infarkt. Seychelské ostrovy nejsou tak daleko od sebe a můžeme tam slyšet i češtinu.
Mám další otázku: „Budu mít na ostrově k dispozici elektrický proud?“
„Ne, mám na mysli úplně opuštěný ostrov.“
Vzala bych si tedy sebou solární panel, ale ne takový, co hyzdí a zabírá úrodnou plochu. Sluneční kolektor, který plave na vodní hladině a ukládá sluneční energii. Protože, jako druhou věc si sebou vezmu svůj počítač s hlasovým výstupem. Chytré ozvučené telefony, počítače pro nás nevidomé jsou jako klíče v kabelce, anebo konturovací tužka té mladé slečny. Jako třetí věc bych si vzala dobré červené moravské víno.
Umíte si představit vlahou teplou noc rozzářenou hvězdami? Jemný vánek roznáší vůni květů nepředstavitelných barev, tropického ovoce. Vlny narážejí na skalní útvary a s pravidelným šuměním se vylijí na břeh, aby se vzápětí mohly vrátit. Nikdo nikde, jen já, pár racků a cizokrajného ptactva. Možná se tu zastaví na cestě od nás z domova hejno divokých hus, či vlaštovek. Do té pohody klidu, vůní, šumu bude znít z mého počítače Novosvětská Antonína Dvořáka.
„Prosím vás, mohla bych si vzít s sebou ještě sklenku na víno? Nedovedu si představit, jak by chutnalo naše skvělé moravské z kokosového ořechu“.
Každý člověk má jiné sny, přání a požadavky. Co byste si vzali vy na opuštěný ostrov?
Mnozí z nás by možná nemuseli nikam jezdit, protože žijí svůj každodenní život na svém soukromém pustém ostrově.
Dobře, pozměním otázku: „Co můžeme udělat, abychom nežili sami na opuštěném ostrově?“
Už víte?
Někdy stačí tak málo a mohou se dít ohromné věci.