V Globusu nakupuju nejradši, protože tam mám k dispozici vozík. Na něm se pohodlně usadím a už drandím od regálu k regálu a bez námahy vybírám co potřebuju. Dokonce se z toho skotačení i rozšoupnu a sáhnu pro to, bez čeho bych se obešla. Zpříjemním si život hezkým hrníčkem nebo jinou zbytečností. Ono je fajn, když si člověk občas udělá radost.
Jenomže nejsem ten nejlepší řidič. Spíš se tipuju na šoféra mizerného. Neumím couvat a zatáčení vpravo mám tak nějak přes ruku – nebo co. Proto v případě potřeby použiju mobil. Ten taky nezatočí, ale povolá mužského a je to vyřízené, protože taková banalita chlapa nerozhodí.
Po Vánocích mě z tepla domova vylákaly slevy. Mluvilo se o nich i v telce a tomu ženská neodolá. Hurá do Globusu. Nemohla jsem se dočkat. Připadala jsem si jako dítě, které se těší na první školní den. A už jsem šmejdila mezi regály. Pohodlně usazená na svém oblíbeném dopravním prostředku a plně soustředěná na zboží. Paráda. Až do okamžiku, kdy jsem se našla mezi vánočními ozdobami, které tam naskládali ještě před svátky.
Naskládali je přímo umělecky a třpytivé koule byly prostě všude. Dostala jsem se do pasti, odkud člověk mohl uniknout jediným způsobem. Vyjet vzad. Já umím jen vpřed a tam byly ty ozdoby. Načinčané a uspořádané do jakéhosi zdobného průchodu. A to do průchodu velice úzkého, pro můj styl jízdy naprosto nevhodného.
Sáhla jsem po mobilu. Ouha! Chybička se vloudila. Při poslední návštěvě dcera zjistila, že můj mobil připomíná žehličku a funkcí bude mít asi taky tolik, nebo snad i míň. Tak jsem dostala cosi placatého s obrázky, se znakem nakousnutého jablka. Po obrázcích se jezdí prstem. Můj starý mobil mi vyhovoval. Jednou jsem si ho oblíbila a tak se stal součástí mého image. Jenomže – koho dneska zajímá vztah k věci, která už je za zenitem? Tak jsem se začala přecvičovat a šlo mi to ztuha.
Volejte mobilem, když si najednou ne a ne vzpomenout, kterým čudlíkem se ta vymoženost zapíná! Nebýt toho, že Vánoce minuly, mohla jsem mezi těmi ozdobami zažít nádhernou předsváteční hodinku. V okamžiku, kdy člověk chce pryč a ono nelze, je romantika v háji.
Věřte nebo ne, já z té pasti nakonec vycouvala. Netuším, jak se mi to povedlo. Zpocená, vyděšená vlastní neschopností, ale taky neuvěřitelně odhodlaná. Dmula jsem se pýchou. A dmu se doposud. Protože jsem zvládla obojí. Našla jsem správný čudlík a odhalila, jak je ten nový mobil jednoduchý a jaký je to pomocník. A nemusela jsem se namáhat. Jen jsem si dokazovala, že i tohle člověk zvládne. Stačí si nenamlouvat, že to nejde.
Jen focení ještě musím nastudovat. Ony nás tyhle vymoženosti postrkují pořád dál, kam se nám nejdřív vůbec nechce.
Kdo ještě může říct, že ho mobil naučil couvat s bateriovým vozíkem?