Jmenuji se Hana Kučná a v letošním roce mi bude 53 let. Patřím ke generaci, která měla v době rozvoje internetu dvě možnosti, naučit se ho využívat nebo nové technologie ignorovat. Patřím k té první.
Na podzim roku 2010 jsem nastoupila ke studiu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, obor sociální pedagogika. Proto, abych mohla v klidu studovat, mě nějaký čas trápila na krku velká uzlina, kterou se chirurg v září 2010 rozhodl odstranit. Nebyl to šťastný den pro mě ani pro něj, protože mi při zákroku omylem přeřezal mozkový míšní nerv, který inervuje pohyb pravé ruky. Verdikt, paréza pravé horní končetiny – nevratný stav.
V mysli mi utkvěl prvotní pocit zoufalství, kdy jsem se po další nezdařené reoperaci ocitla v rehabilitačním ústavu v Darkově. Chodbou kolem mě proudily davy lidí s berlemi, vozíčkáři, a uvnitř mě to řvalo, „ale tady já přece nepatřím“. Celý život jsem pracovala v sociální oblasti, zdravotně postiženým lidem jsem pomáhala. Ocitnout se pomyslně na druhé straně stolu pro mě znamenalo problém a životní prohru.
Darkov nebyl v roce 2011 připravený na to, že budou přijíždět pacienti s notebooky a s potřebou používat internet. Proto jsem většinu večerů strávila ve vestavěné skříni v chodbičce před svým pokojem, kde byl jediný internetový signál. Dopisovala jsem si s kolegy z práce, se spolužáky a především s rodinou. Spolužáci mi posílali nahrané přednášky, já posílala přednášejícím vypracované úkoly.
Časem se začaly vytrácet kontakty na kolegy ze zaměstnání, protože tak nějak nebylo už o čem psát. Jejich a můj svět byly diametrálně odlišné.
Postupně jsem střídala nemocnice a rehabilitační ústavy a získávala čím dál více kontaktů na přátele z tohoto prostředí. Přijmuli mě mezi sebe a já se díky nim lépe srovnávám s tím, co se mi stalo. Díky internetu o sobě neustále víme. Jsme informováni o tom, kdo kdy jde na další operaci, koho čeká nepříjemné řízení před posudkovou komisí, kdo potřebuje ode mne sepsat odvolání.
Zjistila jsem, že všechno toto jsou lidé, kteří si prošli nebo ještě prochází, nějaký životním utrpením, mají velkou empatii, panuje mezi nimi obrovská lidská soudržnost. Jsem osudu vděčná za to, že mi tyto lidi poslal do cesty. Díky nim se mi mé postižení lépe snáší a rehabilitaci v Darkově už považuji za svůj druhý domov.
V současné době pracuji na diplomové práci, protože po ukončení bakalářského studia jsem se přihlásila ještě na magisterské. Když to dobře půjde, v červnu bych měla dělat státnice. Vzpomínám si, že při zahájení studia před pěti lety se nás na fakultě ptali, kdo používá sociální sítě. Přihlásilo se tehdy jen pár jedinců z mladších ročníků. Dnes jsme na sociálních sítích všichni. Máme zde stránky třídy, momentálně si na nich dělíme k vypracování státnicové otázky, přes internet se přihlašujeme ke zkouškám a asi třetí rok nemáme ani papírový studentský index. Díky internetu odpadlo písemné zapisování zkoušky nebo zápočtu. Přes internet konzultuji diplomovou práci.
Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jsem byla nucena změnit zaměstnání. Nyní pracuji v Centru pro zdravotně postižené Zlínského kraje jako sociální pracovnice a sociální pedagog. Okolí tvrdí, že jsem obrovská bojovnice. Pomáhám stejně postiženým lidem, jako jsem já. Centrum napomáhá k navrácení zdravotně postižených do běžného života. Proto jsem i s panem ředitelem účastna na projektu FVD Pracovní návyky, kde si nás na základě videovizitky vybírají klienti se zdravotním postižením z elektronického katalogu poradců k individuálnímu poradenství.
I přes své postižení se snažím dál být užitečná lidem se stejným osudem a internet mi v tom pomáhá.