Den před Štědrým večerem, na okraji jedné malebné vesničky v malém domečku. Přestože už byl Karel v důchodu, vstával, tak jako každé ráno, v pět hodin. Jako zámečnický mistr v továrně na kombajny byl na to zvyklý, dnes se mu však moc nechtělo. Měl kamaráda Vencu, kterému se den předtím narodil vnuk, a tak ho spolu zapíjeli. Přesto vstal, opláchnul se, postavil vodu na kávu a tiše si povzdechnul: „Další Vánoce a zase sám,“ a šel na dvorek, poklidit králíky.
Je to už pět let, co mu umřela manželka na rakovinu a je v důchodu. Jeho dvě děti, syn Zdeněk a dcera Barbora, žijí oba v cizině a mají své rodiny. Dcera sice Karlovi volala, aby za nimi přijel na Vánoce, Karlovi se však nechtělo a vymluvil se na hospodářství. Těch pár králíků a domek, by mu pohlídal i kamarád Venca, tuhle myšlenku však rychle zavrhnul.
Po snídani vzal klíče a mobil a vypravil se na svou pravidelnou procházku. V lese znal už svoje místa, kde se zastavoval a pozoroval zvěř. Na bělostném sněhu se všechna ta krása jevila jak z pohádky. Cestou potkal známého hajného, prohodili spolu pár slov, hajný mu nabídl doušek lahodné slivovice, také ho pozval na Štědrý den na večeři, on však zdvořile odmítnul. Cestou domů se ještě stavil v obchodě, aby koupil pár drobností.
Najednou mu v kapse zazvonil mobil. Ptali se ho, kdy už konečně doplatí dlužnou částku. Před nedávnem se účastnil jedné předváděcí akce, kde si nechal vnutit nepotřebné nádobí a další spotřebiče za přemrštěné ceny. V tu chvíli si to neuvědomil, rodině se to bál říct, aby si nemysleli, že se chová jak nesvéprávný, ale dostihlo ho to. Snažil se je uchlácholit a zavěsil. Vypravil se domů…
Když se vrátil, pořádně si zatopil, udělal si kafíčko, pustil televizi a přemítal nad životem. Den pozvolna plynul, přešlo poledne, odpoledne a na Karla najednou padl smutek. Tohle pro něj nebyl den jako každý jiný, byl totiž unavený životem. Cítil se sám a prázdný, jako kůl v plotě. Rozhodl se se vším skoncovat. Nahrnulo se toho tolik: dluhy, nezájem dětí přijet za ním, stesk po milované ženě.
Už nad tím uvažoval dlouho, ale nikdy nenašel odvahu, až teď. Ze stolu vzal rozpitou láhev 5leté whisky, kterou mu poslal syn, šel do kůlny, kde vzal provaz. Začínal být studený zimní večer, měsíc byl v úplňku. Rozhodl se ještě jednou podívat na svá oblíbená místa v lese a na jednom z nich to skončit. Cestou do lesa už nikoho nepotkal, přešel dvě oblíbená místa, u každého si dal hlt z flašky a pronesl tichou a krátkou modlitbu. U třetího se zastavil, bylo zvlášť pěkné: z jedné strany byla vidět louka s posedem, kam se chodila zvěř pást, z druhé strany byla studánka a kousek od ní krmelec.
Rozhlédl se, stál kousek od statného buku s větším vyvýšením, přehodil lano se smyčkou přes větev a druhý konec uvázal kolem. Na kuráž si párkrát loknul a začal se modlit. Vtom něco začalo zvonit, začal hledat po kapsách, a nic nenašel. Náhle si všimnul, že kousek od něj něco bliká a pomyslel si, že mu mobil vypadnul z kapsy. Nevěděl ale, že ten svůj zapomněl doma.
Zvednul ho a automaticky se představil celým jménem, na druhé straně zazněl ženský hlas: „Helena Nejedlá“. Po chvíli mlčení se ho zeptala, jestli není Karel Dlouhý z Putimi. Karel odpověděl, že ano. „Chodili jsme spolu do školy,“ řekla Helena a dodala své dívčí jméno. Najednou si Karel vzpomněl na blonďatou, modrookou dívku a svou první lásku. Začali si spolu dlouze povídat. A Karlovi se začala vracet chuť k životu a vrátil se domů.