Kráčím úzkou stezkou, která vede moje kroky k cíli. V dáli vidím bílý dům, kde se uzdravuje můj nemocný kamarád.
Nad hlavou mi poletují cáry těžkých dešťových mraků. Bezzubá mlha ohlodává mokré kameny a lstivě mi pokládá do cesty kořeny mokrých stromů. Spektrum bílé, rozmoklé přírody se mění v nelítostnou šeď a moje klopýtavé kroky osaměle a dutě zní smutným, chmurným dnem. Jen vidina teplých a rozzářených plamenů přátelského krbu mi pomáhá překonávat chlad a zkřehlost mého těla.
Nad hlavou mi jako varovný signál zazní skřehot velkého havrana. Jako švihnutí bičem zazní ostrý zvuk prasklé větve, který upoutal moji dosud dřímající pozornost. Rychlé ohlédnutí mi vráží ostrý nůž strachu do těla a ovládá celou moji bytost. Přikrčený stín připomíná zrádnou a úskočnou šelmu, která si vyhlédla svoji bezbrannou kořist. Bezradnost nabírá na otáčkách a já si připadám jako očarovaný a svázaný strachem. V ruce držím svůj jediný majetek, jehož chci jako svoji záchranu nabídnout.
Svůj malý mobil, který je nyní jediným mým přítelem. V hlavě se mi mihne spásná myšlenka. Pomalu, chvějícími se prsty nacházím pomocná čísla, která představují moji záchranu. Vyprahlými rty šeptám prosbu o pomoc a určuji místo, kde se nacházím. Potom šeptám modlitbu, která úpěnlivě zní tichým krajem. Snad zázrak nebo náhoda. V dáli jako konejšivá hudba zazní policejní siréna. Přikrčený stín se rychle pohne a zmizí úskočně v hustém, trnitém houští. Bezzubá mlha za ním zavře svoji chmurnou náruč a nabídne mu zbabělost a cáry neúspěchu.
Docházím ke svému cíli. V chvějící se ruce držím svůj malý mobil a pokorně skláním hlavu. Slunce dobojovalo svůj vítězný boj se lstivou mlhou. Ta často skrývá ty, kteří využívají svojí síly a neštítí se pokořit nás, jejž jsme jiným způsobem obdarovaní.