Bylo mi víc než 17 let. To jsem zjistil, že mám nejen dětskou mozkovou obrnu, ale i něco se zrakem.
„Ejhle!“ Něco se musí stát, začal jsem se učit na prodavače potravinářského zboží a praxi jsem vykonával u rodičů. Měli jsem pultový prodej. Postižení mého zraku mělo v začátku jen lehký průběh. Začalo kolečko po doktorech. V šumperské nemocnici, poté v Kyjově a nakonec v Praze. Tam mi pomohli nejvíce. Pochopili, že příčina je hlavně neurologického rázu. Ach, ta DMO.
Po vyšetřeních proběhlo první setkání se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých, SONS, u nás v Šumperku, kde jsem členem od roku 1997. Poté i s TyfloCentrem Olomouc, kde mě seznámili s počítačem. A později s Tyfloservisem.
V mých 18 letech jsem měl první osobní setkání s prací na svém prvním stolním počítači a skenerem, s doplňujícím kurzem – práce na PC. “Skvělé!“ Hodně mně to pomáhalo při administrativní práci v rodinné firmě, výrobou letáků o slevách, kde jsem při této práci používal skvělého skeneru.
Jak se můj zrak zhoršoval, stávala se pomoc technických vymožeností stále významnější. Díky ní jsem mohl sehnat zaměstnání i poté, co rodiče ukončili podnikání. Počítač se stal mým pracovním nástrojem, umožňoval mi být nejen soběstačným, ale i užitečným. Později přišel faxmodem, kde bylo připojení na internet. První počítač mi vydržel hodně dlouho. Po něm přišel další stolní počítač, který mám od roku 2007 dodneška, k tomu moje první tiskárna, nový způsob netu.
Musím říci, že jsem rád, že můžu používat zvětšovací program ZoomText. A od 5.11.2009 také první ozvučený mobil. Přestože je dnes mé zrakové postižení velmi těžké a v časech minulých by znamenalo téměř celkové vyloučení z pracovního procesu, mohu díky organizacím pro nevidomé a technice příležitostně pracovat a hlavně pomáhat ostatním. Za to moc díky. Nebýt pomoci techniky, nemůžu dělat administrativní práce, pomáhat shánět sponzorské dárky nebo vysílat v amatérském rádiu jako koníček, či spojit se světem, a to nejen formou informací a zpráv.
Nechci podceňovat pomoc všech lidí v mém životě. Pomoc, přijetí, tolerance. To jsou hodnoty, bez kterých by znevýhodnění lidé nemohli být. Ale byla to právě technika, která mi umožnila cítit ten naplňující pocit seberealizace, uplatnění a své hodnoty. Je to způsob jak říct: „ Jsem tady a něco dokážu!“