Spousta postižených v minulosti pracovalo a dodneška pracuje na telefonních ústřednách. Mobily ještě nebyly a ani pevné telefonní linky nebyly za minulého režimu běžně k mání, takže si v zaměstnání často vyřizovali své soukromé záležitosti. Organizoval jsem tehdy každoročně festival postižených písničkářů VIVAT VITA. Samozřejmě taky v práci nebo z telefonní budky, kterou jsem měl asi 50 metrů od domu. Pomocí telefonu se mi vždycky podařilo sehnat spoustu muzikantů i sponzorů.
Příchod mobilů přinesl těmto lidem věci dobré i špatné. Na jedné straně způsobil, že mnoho mých postižených kamarádů přišlo o práci a částečně i o soukromí; občas jim totiž někdo volá i v noci, stává se dokonce, že mívají výhružné telefonáty.
Na druhou stranu mobily pomáhají a zachraňují lidské životy. Zažil jsem to i já. Bylo to v roce 2000 a pracoval jsem tenkrát jako domovník a topič v jednom klášteře. Byl mi přidělen služební mobil, přestože jsem ho zpočátku nechtěl. (Každý debil má totiž mobil.) Bylo těsně před Vánocemi a já jsem vyrazil do práce. Musel jsem na půdě odvzdušnit stoupačky do expanzní nádrže (šlo o parní topení). Podlézal jsem trámy a najednou pode mnou praskla jedna z desek. A další kus dřeva mi spadl na hlavu. Naštěstí jsem u sebe měl mobil, takže jsem mohl zavolat manželce a vedoucímu, kteří mi přispěchali na pomoc. Hrozně tehdy mrzlo, bylo snad pětadvacet pod nulou. Kdybych neměl mobil, asi bych tu nebyl; snadno by se mohlo stát, že bych na půdě umrzl.
Příhod s telefony mám ještě několik. Jeden nevidomý kamarád pracoval na telefonní ústředně na OV KSČ. Během revoluce jsme s ostatními kamarády volali z ústředny ostatním postiženým i studentům termíny a programy stávek, množili jsme tam letáky a plakáty. Zatrhla nám to až „zeď“ z kartonových krabic, které lidi opatřili různými recesistickými nápisy. Ten můj zněl: Optimista je ten, kdo si koupí stravenky do konce roku.
Při jednom svém nemocničním pobytu se mnou ležel v pokoji další postižený. Nemohl v noci spát, proto pořád telefonoval. Tři noci po sobě jsem se kvůli tomu nevyspal. Pak jsem ho naštvaně požádal, aby s tím přestal, jinak mu mobil vyhodím oknem. Nedal si říct, a tak jsem tu další noc, kdy kolega pořád telefonoval a telefonoval, rychle vyskočil, popadl ten zatracený mobil a vyhodil ho z okna. Naneštěstí šel právě pod oknem primář a dostal mobilem (byl to starý těžký typ, ještě s vysunovací anténou) přímo doprostřed čela. Hrozně se rozčílil a přiběhl na oddělení zjistit, kdo to udělal. Nepřiznal jsem se. Slyšel jsem ho totiž hlasitě nadávat, že kdyby věděl, kdo to byl, udělal by mu při operaci tři stehy navíc.