Myslela jsem, že psát nebudu jak mi internet nebo mobil pomáhá při mém zdravotním postižení – trápí mě. Jsem totiž úplný začátečník a ještě k tomu samouk.
Mám trochu tvrdou hlavu a možná proto jsem se ještě nevykašlala na vymoženost jménem počítač. Taky proto, že jsem hrozně zvědavá ženská a pokud se mi někdy zadaří - ledacos se dozvím. Hlavně ale - můžu si přečíst a prohlédnout zprávy, obrázky a videa, které mi posílají na moji adresu přátelé. Jenže já nic poslat neumím, akorát tak rychlou odpověď do obdélníčku dole, přičemž se divím, že se mi tam vejde víc, než bych řekla.
Nevěřila bych, co mála stačí k radosti. Třeba, když sama zjistím, jak napsat háček, jak velké písmeno, nebo číslici. Musím se přiznat, že jednou mi poradil i můj desetiletý vnuk Vítek. Ten se jako většina dnešních dětí vyzná skoro suverénně v mobilu - tom dotykovém, kdežto já zvládnu tak přijmout hovor a zavolat ze starého typu Samsung. Už jsem zapomněla i uložit číslo se jménem, zprávu poslat neumím a přijmout s problémem. Ale číst, to umím pořád dobře, snad i počítat. Aspoň ten invalidní důchod, to nedá tolik práce a netrvá to dlouho.
Můj počítač mi vyhovuje. Je trpělivý. Počká, až si ho dám na kuchyňský stůl, zapnu mu přívod proudu a připojím myš. My totiž máme oba rádi soukromí a to musíme počkat, až v kuchyni nikdo není, protože jinde není pro nás místo. Je nás doma hodně a ostatní by nám koukali do "karet".
Takže obvykle počkáme na večer a po zprávách nebo o něco později s mým notebookem jdeme bojovat. Já zapnu - a čekám, co postupně naskakuje na té obrazovce. Nejdříve koukám v pravém rohu dole na značku internetu, jestli není červeně škrtnutý. To mě naštve hned a ještě jsem nic "nezvorala". Ale když to vše naskočí, přihlásím se na svoji adresu a jdu prohlížet svoji poštu. V tu chvíli jsem o centimetr větší!
Ale ještě pozor! Pozor na myš! Potvůrku jsem totiž nutila, aby ležela ocáskem ke mně a ono to pak nefungovalo! Samozřejmě, od ostatních členů rodiny jsem sklidila posměch, s povýšeným pohledem byla provedena náprava. Ten blahosklonný a útrpný pohled, který mi propaloval zátylek, jsem cítila dlouho do noci. Raději sama....
Už i manžel si zvyká, že na internetu jsou různé možnosti. Řekne, "Hledej auto Citroen Pikasso". A já to zkouším, něco najdu. Prohlížíme obrázky, různé další typy, pak autobazary. Ale on chce "ohlasy", ale já to neumím, neumím na to nijak najet. Tak mluvím a mluvím, vrátím se na nějaký jiný obrázek a já ho většinou umluvím. To umím dobře. Ale jednou jsem to nezvládla. Přijel syn, našel několik nabídek ojetých aut, prohlíželi spolu, náhle syn odjel a já jsem nevěděla, jak z toho ven.
Přišel malý Vítek, jednou klikl a manžel hned zvolal: "No, podívej - ten malej to umí a ty ne"! Tím mě dožral. Se vztekem i strachem jsem klikala a manipulovala na klávesnici, až se z ní málem kouřilo. Počítač jsem vypla, znovu zapla a četla jsem si svoje meily. Začínáme se kamarádit, na lásku to nebude. Ale tichý společník, který po mně nic nechce kromě el. připojení, musí mít se mnou trpělivost. Já se budu snažit a učit.
Ale - nejsem na to už stará? Nikdy není pozdě - prý, vždycky někdo poradí.