Když jsem byla ze svých nemocí psychicky skoro na kolenou, řekl mi jeden kamarád, ať si zkusím pořídit počítač. Ono se to řekne. I když jsem si tedy pořídila starší, ale funkční notebook, přepadaly mě zase černé myšlenky, že se na tomto „kouzelném“ přístroji nic nenaučím.
Opravdu, začátky byly těžké, i když jsem mohla v rodině požádat o radu. Jenže moje otázky pro mé okolí byly směšné a pro mě skoro ponižující. Ale postupně jsem se učila a dokonce za pomoci mobilu jsem získávala vzácné rady právě od onoho beznohého kamaráda Jirky.
Dokonce jsem se naučila zároveň psát a posílat „heslovité“ SMS. Jsou psány bez čárek, bez teček za větou a velkých písmen, ale inteligentní lidé jim rozumí. A takhle jsem se naučila odpovídat na meily, které mi posílal Jirka. A tak vlastně vznikla následující Balada, která mi pomohla psát a nebát se používat počítač i jinak. Dnes už je to můj docela milý přítel.
Balada milostná dvou stárnoucích invalidů
ON: Nohy mám jak medvěd lední,
rychle si ke mně pod peřinu lehni.
Že mě moc vzrušuješ, to snad víš,
ty ale piješ víno a mačkáš PC myš.
Pojď ke mně a nech si jenom brýle,
prožijeme spolu erotické chvíle.
ONA: Strašně se těším na tohle setkání,
i když mi trochu hrůzu nahání.
Já – jak víš, mám kovové koleno
a co se týče sportu – mám dávno splněno.
Navíc ta peřina mě asi dusí,
kdo ví, je-li v ní jen peří husí.
Proto máme oba ty nohy studené,
na to pomáhá to víno, a ne že ne!
Jen živočišné teplo, to působí mile
a k tomu nechci ani svoje brýle.
Tak neslibuj jen, nelákej napořád
a přestaň sakra číst už ten jízdní řád.
Když přisuneš se ještě kousek blíž,
tak já fakt nechám tu malou PC myš.
ON: Jsem ohromen veršováním tvojím
a ve stínu tvých básní já teď stojím.
Tvé básně jsou jak barvy duhy,
to nedokáže nikdo druhý,
jsi v tomhle nedosažitelná,
jsi prostě výjimečná žena.
Literární múza odmítá mluvit se mnou
a dává mi to najevo nespoluprací jemnou
a proto mi postůj aspoň modelem,
ať Modrého slona překvapím výkresem.
ONA: Jseš nenapravitelný idealista,
pro takové už není dnes moc místa.
A co se týká toho modelu,
tak rovnou říkám – tohle neberu!
Jednak si představ tu spoustu papíru,
kdybys chtěl dělat všechno na míru,
a potom – já se taky hrozně stydím,
když v zrcadle i s brýlemi se vidím.
I moje múza ode mne se stočí a začne se mi smát,
vždyť mne už teď pálí jak čert oči
a chce se mi spát…
ON: Ach, nemůžu najít vhodná slova,
múza se ve mně rozplynula.
Jak ti říct, že jen jeden papír by stačil
na tvoji vlídnou tvář,
a všechny by omráčil pohled na tvých očí zář.
Kdy tedy odložíš tu PC myš, abychom byli k sobě blíž?
Tak podle jízdního řádu, až skončíš v hřebčíně,
mohli bychom se sejít v hospůdce, „Na Hlíně.“
ONA: Co na to říci mám, jsem zmatena
a bez bandáží se mi chvějí kolena.
Ač roztouženi silně – až psaní ukončíme,
že k ničemu to není, teď možná oba víme.
Já přesto ale jsem si skoro jistá,
že z mé strany toť láska platonická.
Anebo, že by jenom taková ta lehká,
nová – INTERNETOVÁ ???
ON: Tak končí milostná poesie o tom - že,
oba skáčeme už jen přes kalu - že.
Ona: Tak končí básně dlouhý sled a nohy jsou zase jako led.
A přes to všechno, co jsme psali,
tak všem jsme cestu ukázali,
že je možné se všemu smát a „ invalidně“ se milovat.