Petr otevřel oči, jako každý den v posledním roce mu oči sjely na fotografii přítelkyně Simony, o kterou přišel při autonehodě, při které skončil sám na invalidním vozíku s poraněním páteře, ruce mu zůstaly zdravé.
Potom se podíval na hodiny, které ukazovaly sobotu 11:30. Pomalu se posadil, přitáhl si vozík a přesedl na něj. Šlo to ztěžka. Rozhlédl se po pokoji, nikdo tu již nezůstal. Popojel ke stolku se zbytky alkoholu a loknul si z jedné lahve značkové whisky. Po doušku se otřepal a utřel rukou rty. Hlavou mu projela myšlenka „další promarněný den“ a odjel do koupelny.
Petr je pětatřicetiletý muž. Před nehodou se mu rozvíjela slibná kariéra počítačového odborníka v oboru analýzy finančních toků. Po nehodě strávil rok v nemocnici a další půl rok v rehabilitačním zařízení. Nejvíce ho trápila ztráta přítelkyně Simony, se kterou plánovali společnou budoucnost.
Po návratu z rehabilitace mohl ve firmě zůstat a pracovat dál. I když, nemusel. Měl uzavřenou dobrou životní pojistku, která mu pokryje životní náklady do konce života. Ale práce ho držela ještě nad vodou. Přesto cítil, že mu něco chybí, už nebyl sám sebou. Párkrát mu prolétla hlavou myšlenka na sebevraždu. Vždy ji zavrhnul.
Víkendy trávil většinou s dvěma kamarády ze školy na večírcích, nebo oslavách. Před nehodou hodně času trávil v práci a v posilovně. Po návratu z rehabilitace byl v posilovně jen jednou. Nesnesl soucitné pohledy lidí, kteří ho znali před nehodou. Poté už posilovnu nenavštívil.
Volné víkendy, kdy byl sám, trávil hraním her na internetu a anonymním chatováním na různých sociálních sítích. I toto byla jedna z těch volných sobot, kterou chtěl strávit podobně u počítače.
Najednou zvoní mobil. Rozhlíží se, kde mobil nechal. Je na stolku s televizí. Jede si pomalu pro něj. Dívá se, kdo mu volá a nevěří svým očím. Na displeji se mu ukazuje kontakt mrtvé přítelkyně Simony. Po její smrti nechal číslo odpojit. Byl si tím jist, ale v telefonu si číslo nevymazal. Teď jen nejistě zíral na displej a váhal, zda telefon zvedne, nebo ne.
Zvědavost mu ale nedala a telefon zvedl. Nejistým hlasem řekl: „Prosím?“ Na druhé straně se ozval příjemný ženský hlas: „Tady Lucka“, a zeptal se, zda to zítřejší pozvání na oběd platí. Petr trochu zaváhal. Nebyl si jist, že by někomu něco psal, nebo si něco s někým domlouval. Opatrně se zeptal: „Jaká schůzka?“ Lucka řekla: „Nepamatuješ si?“ „Včera jsem od tebe dostala hezkou sms a potom jsme si chvilku psali.“ „Nakonec jsi mě pozval v neděli na oběd do restaurace.“
Petr si nevzpomínal, ale nechtěl být za hlupáka a tak s pozváním na oběd souhlasil. Začali si povídat o životě. Hovor trval několik minut. Petr váhal, zda má Lucce říct, že je na vozíku. Nakonec se k tomu odhodlal a Lucce to tedy řekl. Ta bez váhání odpověděla, že jí to nevadí.
Schůzka proběhla bez problémů. Petr byl Lucce sympatický. Lucka Petrovi také. Začali se scházet čím dál častěji. Po nějakém čase se přestěhovala Lucka k Petrovi. Petrovi se vrátila vitalita a chuť do života. Dokonce začal navštěvovat znovu i posilovnu.
Petrovi celou dobu vrtalo hlavou, jak Lucka získala číslo jeho bývalé přítelkyně Simony, když jej nechal odpojit. Jednou se jí na to zeptal. Řekla mu, že jí číslo před půl rokem přidělil operátor po ztrátě jejího mobilu s předplacenou SIM kartou.
Petr při jednom společném večeru řekl Lucce, co se stalo. I o bývalé přítelkyni. I o tom, že měla stejné číslo. Oba došli k závěru, že to bylo osudové sms, která je svedla dohromady. Za nějaký čas Lucka sdělila Petrovi, že spolu čekají potomka. Petr po zprávě začal znovu pozitivně myslet a žít.