Když jsem jako každé ráno v sedm hodin po hmatu típla buzení nastavené na svém mobilu a otevřela oči, všude byla tma. Přesedla jsem si na invalidní vozík a vydala se hledat nejbližší vypínač. Cvak a nic a znovu, ale marně, světlo se nerozsvítilo.
Na chodbě se ozval nějaký šramot, vykoukla jsem z bytu.
„Co se stalo, prosím? Já mám všude strašnou tmu,“ zavolala jsem do tmavé chodby bez oken.
„Tak si vytáhněte rolety! Nejde elektrický proud.“
Vytáhla bych, ale jak, když jsou na elektriku! Uvědomila jsem si, že víkend je za dveřmi a já mám v lékárně objednané léky, které si musím vyzvednout.
Potmě mi oblékání a příprava snídaně trvaly o poznání déle, ale nakonec proud zapnuli a já se mohla vydat na cestu.
Na ulici před domem jsem si vzpomněla, že recept na léky zůstal doma. Čelem vzad a zpátky.
Protože bydlím v úplně normální bytovce, a ne v bytovce pro vozíčkáře, jsou okamžiky, při kterých se i v zimě zapotím. Jako třeba dosáhnout na tlačítka ve výtahu. Směr dolů není problém. Jiné je ale vyjet nahoru do pátého patra. Pokaždé se natahuji jako žížala, abych dosáhla na tlačítko s číslicí pět. Ani nedýchám, protože to v té chvíli ani nejde.
Jednu ruku natahuji, co to jde nahoru knoflíček po knoflíčku, a na druhé ruce se snažím nadzvednout aspoň o pár centimetrů a dosáhnout tak co nejvýš.
Tato výtahová akrobacie trvá do chvíle, než se mi to po velké námaze povede, nebo než se Bůh unavený smíchy slituje a pošle mi někoho na pomoc.
Po tomto výkonu vždy následuje tvrdý dopad zpět na vozík. Jenže tentokrát po tvrdém dopadu následoval ještě tvrdší pád, a to na podlahu výtahu.
I když vozík musí něco vydržet, byla to asi poslední kapka, únava materiálu či co. Prostě nevydržela oska kola a zlomila se.
Po chvíli se otevřely dveře výtahu, protože si ho někdo přivolal i se mnou, ovšem už na něho nepočkal, a já pouze bezmocně přihlížela, jak se ulomené kolo dává do pohybu a kutálí se otevřenými dveřmi ven z výtahu.
Dveře se zase zavřely, a já zůstala sedět ve výtahu na zemi. A po chvíli zhaslo i světlo. Co teď? Mobil, můj zachránce! Ve tmě jsem ho vylovila z kapsy a vytočila sousedovo číslo.
„Pomoc! Sedím ve výtahu na zemi, rozbil se mi vozík. Jsi doma, prosím?“
„Ano, jsem, tak moment,“ ozvalo se z mobilu na moji zoufalou žádost o pomoc.
Za minutku se výtah otevřel znovu a v nich stál soused s nářadím v jedné a se zatoulaným kolem v druhé ruce. Naštěstí jsem náhradní osku měla doma, a tak za dalších několik minut byla závada odstraněna.
S vědomím, že hodní lidi existují, jen je třeba si je umět přivolat, jsem vyrazila do lékárny v místním supermarketu. A hned z lékárny k automatu na kávu, po takovém nervovém vypětí jsem si ji přece zasloužila, ne?
Před automatem jsem se ale zarazila, tlačítko na černou kávu bez cukru bylo až úplně nahoře a ani vytrénovaná svojí výtahovou gymnastikou bych na něj nedosáhla.
V tu chvíli se za mnou ozval hlas: „Můžu vám pomoci?“
Podávanou dvacetikorunu na kávu neznámý odmítl a z peněženky vytáhl svoji minci. Když automat zaharašil a naplnil kelímek vonící kávou, neznámý mi ho podal se slovy: „Už jste někdy v životě vyhrála? Třeba ve sportce? Tohle berte jako takovou malou výhru.“
Jen jsem stačila poděkovat, byl pryč.
Ve sportce ne, pomyslela jsem si, ale jinak zrovna dnes ano. Dva hodné lidi. A to díky svému starému dobrému mobilu. K tomu ještě kávu, která mi teď hřála ruce, jako bonus.