Kamila Spěváková: Prokleté slovo „hluchoněmý“

04.04.2017 20:03

Pravěcí lidé, slyšící i neslyšící, neřešili problém se slovem „hluchoněmý“. Mohlo by být zajímavé pozorovat, jak spolu v době paleolitu navzájem komunikují pomocí posunků a různých zvuků bez ohledu na zdravotní stav, a to do doby vzniku mluvené řeči. Ale nemohla jsem být u toho…

 

Nemohla jsem být u toho, když byla do knihy Exodus Starého zákona zaznamenána nejstarší námitka ke slovu „hluchoněmý“: „Mám neobratná ústa a neobratný jazyk“.

 

Nemohla jsem ještě obdivovat Římany, studující problémy hluchoty hlouběji a pokoušející se o důkladnější rozdělení „hluchých“ v Justiniánově zákoníku do pěti skupin, a to na hluchoněmé s oběma vadami přítomnými od dětství (sluch a nefunkční hlasivky), hluchoněmé z příčin vzniklých po narození, neslyšící od narození, ale ne němé, neslyšící z příčin vzniklých po narození, a němé od narození nebo z později vzniklých příčin (https://cs.wikipedia.org/wiki/Corpus_iuris_civilis).

           

Nemohla jsem ještě oponovat Aristotelově mylnému tvrzení: „Ti, kdo neslyší od narození, nebudou mít rovněž řeči. Hlas jim určitě nechybí, nemají však řeči“ a vysvětlit mu, že neslyšící potřebují znakový jazyk nebo přepis mluveného slova.

 

Nemohla jsem osobně pogratulovat Hippokratovi k jeho objevu, když v  pátém století př. n. l. Vyřkl: „Hluchota je nějakým způsobem závislá na činnosti jazyka“.

 

Nemohla jsem sledovat Platónovu osvětu o „rozhovoru“ mezi Sókratem a Hermogenem:

            Sókrates: „Zde vám položím otázku: kdybychom neměli hlas a jazyk a chtěli něco naznačit, nemohli bychom jako hluchoněmí ukazovat rukama, hlavou a tělem?“

            Hermogenés: „Jak jinak?“

 

Nemohla jsem se ještě naštěstí ocitnout mezi neslyšícími dětmi při jejich předpokládané záhubě Sparťany, Atéňany a Římany, které filozofové chtěli zřejmě chránit.

Nemohla jsem ještě pozorovat hluché lidi ve středověku, jak byli zanedbáváni nedostatkem péče, křičící a vydávající různé zvuky. Nemohla jsem potkat prvního předchůdce logopedů, svatého Jana, biskupa z Hexamu.

 

Nemohla jsem se spolu s neslyšícími v době renesance radovat z revolučního prohlášení učence Reolofa Huysmana vyvracejícího Aristotelův mylný názor.

 

Nemohla jsem být u zrodu znakového jazyka, prstové abecedy, začátků výuky psaní, čtení a mluvení.            

 

Nemohla jsem potkat Jana Ámose Komenského, aby vštípil do mé hlavy argument: „Dítě musí nejprve znát věc a pak se teprve naučit její slovní pojmenování“.

 

V 17. století jsem ještě nemohla zastávat názor neslyšícího žáka Luise: „Nejsem němý, jenom neslyším“. Nemohla jsem ještě vyzkoušet logopedické zrcadlo.

 

Nemohla jsem vidět neslyšícího žáka Azyho d´Etavignyho, jak se snaží ohmatáváním hlasivek zachytit jejich vibraci přibližující mu zvuk a hlas svého učitele.

 

V 18. století jsem ještě nemohla být očitým svědkem střetu zastánců znakové metody a oralismu. Nemohla jsem ještě poznat Abbého de I´Epéeho a Samuela Heinickeho.

 

V 19. století jsem ještě nemohla fandit neslyšícím českým učitelům Václavu Wilczkovi, Ignáci Reisserovi, Janu Karreschovi, Amálii Kuhnelové a Františkovi Kudynovi.

 

Nemohla jsem být u toho, když Alexander Graham Bell založil centrum pro šíření oralismu.

 

Třicátá léta 20. století. Nemohla jsem ještě být na V. sjezdu hluchoněmých v Plzni, kde zaznělo definitivní usnesení prosazovat místo slova „hluchoněmý“ termín „neslyšící“           

 

Osmdesátá léta 20. století. Chodím do ZDŠ pro nedoslýchavé děti a ještě nepřemýšlím o slovu „hluchoněmý“.

 

Ve 21. století opráším Justiniánův zákon, upadající zcela v zapomnění. Ze mne se náhle stává autorka blogu:  http://ztlumeno.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=546850, kde si dovoluji rozlišit dnešní lidi do pěti skupin podle toho, jak je vnímáme my, neslyšící: na lidi smekající klobouk před těmi, kteří si nesou krutý celoživotní kříž zmrzačující hluchoněmosti; na lidi, kteří v jednání s neslyšícími neopouštějí staré, necitlivé „železné“ zvyky; na lidi neznalé, pletoucí si pojmy „vada řeči“ a „sluchová vada“; na laskavé lidi s lidským přístupem, ochotné se s neslyšícími domluvit; a na lidi jdoucí s dobou a znalé problematiky různých druhů sluchových vad.

 

Pojem „hluchoněmý“ je pro mě jedním z nejdiskutabilnějších. Kdy toto slovo nenávratně zanikne? Věřím, že zmizí díky internetové osvětě.