Když slyším slovo nemoce,
jdou na mě emoce.
Není to tak jednoduché jest,
žít s duševní poruchou mám tu čest.
Na základce z počítačů čtverec,
neříkám, že teď jsem nějaký borec.
Netvrdím, že bez internetu se žít nedá,
ale ovládat ho není až taková věda.
Nezvládnu chodit do práce,
přesto chci trochu odlehčit sociálce.
Na internetu mám práci z domu,
píšu popisky květin, zeleniny a stromů.
Úřady mě děsí,
na internetu si raději vyhledám cosi kdesi.
Telefon taky moc nedávám,
na elince důvěry pomoc dostávám.
V diskuzích zase lidí radí,
jak lépe zvládnout to, co mi vadí.
A díky facebooku v kontaktu jsem,
s lidmi a se světem.
Když potřebuji radu odbornou,
na internetu jsou i chytří lidé, kteří pomohou.
A vzdělávat se přes internet mi nic nebrání,
ale číst příbalové letáky mi spíš hrůzu nahání.
Nebo, když hledám u koho hlavu složit,
recenze na psychiatry by mi neměly škodit.
Psycholožce píši, když je mi bídně,
omezila to na 10 řádků týdně.
Na internetu si můžu objednat věci,
kde já bych je sháněla přeci.
Mohu si přečíst knížky veselé i smutné
jen kdybych tak zahnala myšlenky špatné.
Pustit hudbu, vidět film,
vždy končí to tak, že u něj spím.
Neumím se soustředit dlouho, film stop,
v kině těžko, měla bych pocit, že tam na mě padá strop.
Nějaký závěr by to mělo mít,
co mám internet, jde všechno nějak líp.