Přišla o zrak pěnkava,
nemyslete lidé, jen vám se to nestává.
Ani neví jak,
pozbyla svůj zrak.
Co se to s ní událo?
Křídla jí to spoutalo.
Neuvidí krásu kraje,
s vlaštovkou si nepohraje.
Zvonek lesní krouží kolem,
Ona málem zmírá bolem.
Nač má oči, nač,
že by jen pro pláč?
"Jenže pláč nic neřeší!"
Volá zvonek z ořeší.
Zvonek v křoví vyzvání:
"Pláč není tvé poslání."
Pravda, vždycky všem jen pěla,
málem na to zapomněla.
Když nemůže na ten svět očima se dívat,
může přece jako dřív pro potěchu zpívat.
Zvonek dále vyzvání:
"Nemusíš se zříkat ani létání.
Zas se vzneseš, letem, světem…“
"Jak?"
"No přece internetem!"
„Zase rozhled získáš,
zbytečně si stýskáš.“
„Že tak velké zařízení pro pěnkavku vhodné není?"
"Ale jdi ty bláhová,
chytrý mobil s internetem do kapsičky se schová."
Slyší zvonka pěnkavička,
načechrává si peříčka.
Suší oko zvlhlé pláčem.
Nechce býti srdcerváčem.
Hledá humor, vem kde vem,
líčko zdobí úsměvem
a namísto naříkání,
věnuje se vzdělávání.
Víte jak je ráda,
že už leccos zvládá?
Za pomoci internetu
posílá vám tuto větu:
"s osudem se usmiřte,
smutek dále nešiřte!"
Já když taky nevidím,
podle ní se zařídím,
chci jen těšit lidi kolem,
jak ten hlásek ptačí,
vždyť pro smutek každému,
vlastní smůla stačí.