Sedím u otevřeného okna, nad hlavou mi v nekonečnu bliká plejáda hvězd a Měsíc dohlíží nad nedozírností kosmu.
Chci psát knihu o vesmíru, ne o realitě jako takové, ale o imaginárním vesmírném světě, který existuje pouze v mé fantazii a myšlení.J á, člověk odlišný, často opomíjený, podceňovaný a někdy i zesměšňovaný, chci napsat knihu. Jak je to možné, ptáte se?
Ovšemže vím, že nemohu psát žádné „fantasmagorie“, ale aby moje knížka měla smysl a našla svoje čtenáře, potřebuji o vesmíru také hodně znát a vědět. Po ruce mám množství encyklopedií, ale především počítač s internetem.
Zapínám tedy svůj počítač a jeho jasná obrazovka překrývá svět zářících hvězd a zahaluje moji fantazii přemírou informací.
Google mi nabízí spoustu nových poznatků, osvícená klávesnice mi pomáhá hledat pojmy a informace. Klik! Jsem v realitě vědeckých poznatků.
Moje myšlení, které je podle některých lidí omezené, je pouze pomalejší, moji milí přátelé!
Internet tuto skutečnost vůbec neřeší. Je mu zcela lhostejné, že pomaleji, ale přesně a s určitým nadhledem putují moje myšlenky k vzdálenému cíli. Je mu úplně lhostejné, že mám jiné myšlení než jiní lidé. Trpělivě mne vede světem poznání, občas mne zavede úplně jinam, než jsem zamýšlel, ale stačí pouze kliknout a jsem zpět. Někdy se ocitnu na začátku cesty, ale stačí zmáčknout na klávesnici jiné tlačítko a jsem opět tu, anebo jinde. Delete, Caps Lock, Ctrl, Alt, to jsou nyní moji pomocníci při mé cestě za poznáním. Num Lock a klávesnice s čísly mne provázejí dál.
Mnoho internetových expertů nad mým počítačovým „uměním“ moudře kroutí hlavou a říká si: “No jo, co byste chtěli na člověku s Downovým syndromem!“ Věty, které zraňují, ale motivují k lepším výkonům. Jenom můj počítač toto neřeší.
Vždyť já vím, že lidé s mentálním postižením jsou lidmi podceňováni a zařazováni až na konec řady lidí s jiným druhem postižení, často jsou v roli outsidera.
Objektivní a mýty neovlivněný počítač mne zbavuje komplexu méněcennosti, díky jeho informacím nacházím svoji lidskou důstojnost, svoji důvěru ve vlastní síly, svoji hodnotu, a sebedůvěru.
Proklikávám se dál do světa vesmíru, oprošťuji se od pozemských myšlenek a konečně mne políbila Múza.
Nacházím nit k příběhům své knihy a rychle se vracím do Wordu, kde mohu svým myšlenkám dávat reálnou podobu. Moje neobratné prsty na klávesnici píšou slova, věty, souvětí, celé odstavce zpočátku neumělých a tápajících příběhů, počítač snad i bez mého vědomí posílá do textu vše, co mi pomohl najít internet. Vím, že se moje prvotní dílo červená podtrženými výrazy, s kterými si počítač neví rady. Ale já mám možnost dál vyhledávat na internetu to, co jsem zpočátku popletl, a mohu dál modelovat svoje příběhy do určité dokonalosti.
Moje knížky, které jsou výslednicí spolupráce mne, internetu a počítače, budou udivovat „nevěřící Tomáše“, obohacovat empatické lidi a provedou je myšlením mým a lidí, kteří byli životem obdarováni stejnou diagnózou.
V minulosti, kdy ještě neexistoval internet a počítač, to měli lidé, mně podobní, velice těžké. Proto snad v dávné historii lidé s mentálním postižením nenapsali žádnou knížku. Nebo možná, že napsali, ale zmizela někam do nenávratna jako bezcenný cár papíru.
Jsem rád, že žiji v této době, kdy mám k ruce takové pomocníky jako počítač a internet. Tak snad i moje myšlení, byť jiné, než mají ostatní lidé, bude pochopeno a bude proplouvat světem jako nedílná součástka životních pokladů.