Internet, telefon, šlo by to bez nich vůbec? Jak velký by byl můj handicap bez internetu, bez telefonu?
Začneme od počátku – ve čtyřiceti letech diagnóza Parkinsonova nemoc. Nic o ní nevím, jen představu, že to je pro starý a ne pro mě. Špatná představa a tak se stává net zdrojem informací a následně i poznávání stejně postižených. Co pacient to příběh.
Díky možnosti komunikace přes internet za bezesných nocí, kdy nejde spát, jsem vyslechl mnoho příběhů. A uvědomil si, jak málo okolní lidé to slyší. Tedy ne že by neposlouchali, oni jednoduše neslyší. A to mě napadlo říci to, že jsme tady. Jinak, tak aby to bylo potřeba poslouchat aby to bylo slyšet.
Poezie – básničky, nějak se v nich dokážu vyjádřit lépe než běžným hovorem. A že nemohu z důvodu třesu roky psát, mám mobil u postele a když mě vzbudí myšlenka, napíšu jí jako SMS a ráno přepíši na PC.
Od okolního světa jsem neustále slyšel musíš s tím bojovat, nedat se. Jak mám herdek bojovat, když neustále jen ztrácím? A to mě napadlo, že stárnutí je též progresivní a je normální. Život se má žít a neztrácet ho marnou snahou vrátit to, co je pryč. Tak přišly básničky a psaní, kterými jsem chtěl dát sílu ostatním stejně nemocným.
Bojovat můžeš s tím, co lze porazit!!!!!
Bojovat můžeš třeba s chudobou, blbostí, závistí.
Nemůžeš bojovat s něčím, co nelze porazit,
s něčím, kde je znám vítěz!!!!!!
To dříve nebo později přijde frustrace z marnosti počínání.
Ani nevíš, jak blbě se brání s pocitem,
že to stejně projedeš.
Falešná dobrá nálada ti též nepřidá.
A řeči – pozitivně myslet – nepomůžou,
jsme-li sami, vyjeme žalem do polštáře a tečou nám slzy.
Je snadné před druhými házet machry a dělat, jak já to zvládám,
ale dokáže to někdo říci, když je sám a je tma?
Nemůže se otočit, když dávku L-dopy si zapomněl připravit k posteli?
Co tedy můžem?
Odmítnout, nebo přijmout.
Odmítnout na chvíli, neb nás to stejně skolí.
Přijmout jako fakt a žít s tím. Žít?
Žít nebo živořit ?
Brát to jako fakt, jako slábnutí zraku,
až si všimneme najednou, že potřebujeme brýle.
Přijmout jako stav, že to tak musí a má být.
A v té „zkurvené“ situaci vybírat to pozitivní,
a že je toho hodně málo, tak to málo si užít!
A být konečně sám sebou a žít naplno, dokud to jde!
A když nic jiného, nikomu neškodit.
A během minuty to mohlo díky internetu číst mnoho lidí. Možná, že to není nejchytřejší, ale mně to pomohlo a několik parkinsoniků mi napsalo, že jim též.
A současnost?
Snažím se psát tak, aby ve verších byla síla k žítí.
Takový je život
čtu křídou napsané na zdi
stojím ač spěchám vnímám jen hodin tikot
čtu a dumám kolik četlo už to lidí
kolik zpozornělo a zůstalo stát
kdo usmál se
a kdo začal se bát
kdo žije a kdo jen přežívá
když život nechce mu nic dát
nic pěkného zde za živa
jen příslib nirvány
až budou role dohrány
takový je život
sklopit hlavu
přijmout
začlenit se do davu
nebýt vidět schovat se
nevystrkovat moc bradu
než zase nějaká přiletí
jak šedá myš
životem jít
nebo se rvát
a co potřebuješ si prostě vzít
a později až budou tě soudit
říct
takový je život co chtěl jsem žít
a ne jej nechat jak vodu skrz prsty týct
takový je život - k žití
křídou na zdi svítí
větu já dopsal
kdo nesouhlasí
ať napíše něco dál............
Nejsem si úplně jist, že do literární soutěže patří i tato má zpověď.
No a co se týče internetu a mobilu? Bez nich by nebylo z mého psaní nic.