To slovo se valí ze všech stran. Dnes komunikují všichni. Ten výraz mě rozčiloval, vnímala jsem ho jako urážku českého jazyka, který přece nabízí tolik vhodných sloves, např. mluviti...
Už mě to rozčilování přešlo. Pochopila jsem, že ta komunikace je cosi extra. Mluvit, či pokecat si – to můžu se sousedkou. Případně jí můžu zavolat mobilem. Ale komunikace, toť cosi vznešeného, nadřazeného obyčejným pojmům.
Komunikovat lze všelijak. Prostě, čili osobně. Z očí do očí. Ale ona je tu i zajímavější alternativa, totiž internet a především sociální sítě, tedy pro nás, kteří jsme stále ve stadiu opožděného objevování, protože za našich mladých let internet existoval snad jen jako sci fi, je komunikačním fenoménem náš oblíbený a denně využívaný Facebook.
Člověk, který je tzv. „špatný na nohy“, žije jaksi na hraně, neboť kolem něj plíživě obchází strašák osamělosti. Existujeme v jakési bublině, vzdáleni všednímu světu, po kterém denně teskníme. V dobách, kdy se na připojení telefonu do domácnosti čekalo i deset let, byla samota velice reálná. Víc než v současnosti. Ono to dnes taky není nejlepší, ale přece jenom... Facebok je stále připravený člověka rozptýlit a potěšit. Dává nám přátele.
V dětství jsem měla kamarádku. S Jitkou jsme byly takřka nerozlučné. Společně jsme prožívaly pubertu, opisovaly písničky a shromažďovaly fotografie herců. No a pak, jen co uběhlo pár let, co ta moje kamarádka udělala? Nic jiného, než že se zamilovala a vdala. Odešla s manželem do Liberce. Pár dopisů jsme si vyměnily. Ale jak si máte popovídat, když na odpověď čekáte asi tak týden? To už člověk zapomene, na co se vlastně ptal.
Netrvalo dlouho a o kamarádce jsem začala mluvit v minulém čase. Věděla jsem, že někde existuje i nadále, ale co s tím? Vzdálenost udělala svoje. Kamarádka se stala součástí mé osobní minulosti. Uvízla kdesi ve vzdáleném, polozapomenutém čase. Tak to dříve fungovalo. Platilo, že sejde z očí, sejde z mysli.
Už jsme jinde.
Moje rodina žije dost daleko na to, abych ji mohla navštívit jen zřídkakdy. Máme svoje paralelní světy. Bývá mi smutno, ale zvládám, protože kamarád Facebook se stará. Takže první Fabiánkova cesta do školy mi proběhla na monitoru ještě v ten samý den, kdy se odehrála.
To byl jen příklad. Díky internetu vím o všem, co se v té dálce děje. Vím, kdy jdou vnučky za zábavou, vím, když mají nového nápadníka, prostě se zúčastňuju. Moc jsem si užívala, když si Anetka s tím jejím vyjela na pivní festival, viděla jsem jak jí to sluší a viděla jsem to bez prodlení.
Internet nestmeluje jenom rodiny, nespojuje jen příbuzné, rozeseté po světě. Facebook udržuje naše přátelství. Jednak nám ustavičně nějaké nové přátele nabízí, ale – a to je důležité – on nám umožňuje udržovat přátelství stará, taková, která by se v době předinternetové pravděpodobně brzy rozpadla. Moje vnučka měla kamarádku v době, kdy ještě nechodila do školy. A ty dvě o sobě vědí dodnes, a to už má ta kamarádka děti. Já to vím proto, že se máme v přátelích...
Samota sice hrozí, ale nejsme si tak vzdáleni. Vždyť o sobě víme. Jsme si rovni, protože zíráme na monitor a nezáleží na tom, jestli nám naše vlastní tělo dovoluje cestovat. Stačí zapnout počítač a jsme mezi svými. Mít tolik možností a býti samotářem se mi jeví jako téměř nemožné. My se potřebujeme.
Přátelství je vzácný kvítek a v současnosti na něm záleží moc, někdy mě napadne, že víc, než dřív, za časů, kdy se lidé více potkávali. Dnes je na setkávání méně času, někdy člověk nikam nejde i proto, že nemůže. Tělo časem zeslábne, stane se, že zůstáváme doma a můžeme snad jen koukat oknem ven. Ale je tady internet a najednou je všechno jinak.