Hezký den,
rozhodla jsem se napsat do této soutěže, jelikož internet mě provází každý den. Ale vždycky tomu tak nebylo. Od poloviny devadesátých let minulého století, kdy jsem se ocitla na vozíku, šel internet cestou zdokonalování mílovými kroky dopředu, zatímco já jen milimetrovými.
Stal se mým kamarádem do pohody i nepohody. Jak se říká - v dobrém i zlém… Za každého počasí stačí zmáčknout tlačítko a… a je tu, v celé své kráse.
Svým postižením jsem toho ztratila mnoho, a nakonec i většinu přátel. Kontakt s nimi a pohled z očí do očí takříkajíc „naživo“ nic nenahradí, ale pomocí internetu mohu být alespoň na chvíli s nimi.
Internet sice nemá duši, necítí, ale na druhou stranu mi vyhovuje, že nemluví a neříká, jakou cestou dál… Je to jen a jen na mně.
Sama jsem na vozíku a nemohu mluvit. Nejschůdnější cesta, jak si s někým povídat je psát si.
Dnes nám internet dává možnosti, o kterých jsem tenkrát - v minulém století - neměla tušení. Nabízí tisíce cest, rozcestí, kde určíme sami směr, kterým se můžeme vydat - jak být v kontaktu s přáteli a se světem celkově, předkládá nám mnoho informací, zpráv, rad, zábavy atd., ani přesně nevím, co všechno se dá tady objevit. Volba je na každém. Stačí jen volný čas, moře času a můžete být zdatný jako on…
Každý si tu najde své, tu svou cestičku…