Když jsem byla malá holčička, hrála jsem si jako jiné děti, kreslili jsme a „písali“ klacíkem do písku. Když jsem se naučila psát, psali jsme se sourozenci dopisy babičce a dědovi a tetám, kteří většinou podporovali naši rodinu různými „jedlými i nejedlými“ dary. A za to se slušelo poděkovat. Psala jsem dopisy ráda. Ty moje se vždycky líbily. Později jsem psala dopisy i rusky. Pamatujete? Doba běžela a měnil se obsah i adresáti.
A potom jsem se vdala. Po pětadvaceti letech jsem vážně onemocněla, a zase jsem psala dopisy. Manželovi, dospělým dětem, přízni. Mobily nebyly, ale známka stála šedesát haléřů. Pak nám zavedli domů téměř přednostně telefon, pevnou linku. A byla možnost se spojit a hovořit s tím, kdo měl také tuto vymoženost.
Psala jsem těch dopisů míň. A čas pořád pospíchal. Začaly počítače a mobily. Dlouho jsem odolávala. Ale zdraví dál ochabovalo a bylo dobré mít možnost přivolat si pomoc okamžitě. Tak jsem dostala svůj první mobil. Pro mě těžko pochopitelný přístroj mi dal opravdu zabrat. Někdy jsem byla nešťastná, pak naštvaná a svým doma k smíchu. Ale přece jsem se trochu skamarádila s mým mobilem a musím přiznat – je to věc! I když jsem se naučila jen to nejzákladnější, stal se mi nepostradatelným pomocníkem.
Později jsem se musela podrobit třem docela těžkým operacím stejného kolene. Už po té první jsem si řekla, když to zvládnu, koupím si počítač. V našem spolku Roska už ho měli skoro všichni. Pochvalovali si, jak si navzájem dopisují, posílají různé zprávy a ti šikovnější dokážou mnohem víc.
Ale já jsem zvolila notebook. To byla krása! Doma ho měla vnučka i její manžel a desetiletý vnuk se učil pracovat na počítači ve škole. Já jsem začínala s radami několika známých. Po kratičkém kurzu jsem uměla jen pár základních věcí. Zapnout přístroj, a protože nebyl nový a jeho baterie špatná, musel se vždy zapojovat do sítě. Neodradily mě zdlouhavé přípravy a snažila jsem se učit dál – něco nového.
Také jsem zjistila, jak je příjemné spojit se s blízkými a přáteli; naučila jsem se i psát a ukládat si do složek své výtvory. O něco později jsem začala posílat svoje povídky na různé soutěže.
Moje invalidita mě omezovala. Hlavně pohyb, chůzi, jemnou motoriku, i zrak. Přesto jsem se snažila s naší Roskou účastnit většiny aktivit a o mnoha napsat. Náměty na své povídky si vymýšlím anebo čerpám ze vzpomínek. Nejsem už odříznuta od světa, od blízkých a přátel.
Zúčastnila jsem se několika literárních soutěží a kupodivu jsem získala i ocenění a odměny. Mám radost a snažím se získávat informace z internetu, psát, posílat emaily, prohlížím dokumenty, poslouchám písničky. I když můj notebook je starý a pomalý, někdy se trošičku „seká“, nevadí. Ani já přece nejsem stoprocentní. Zatím mi slouží, mám ho ráda a na moje potřeby mi stačí.
Pořád se chci učit něco nového, ale prsty neposlouchají, jak bych chtěla, a já to neumím, jak bych měla. Co s tím? Je to můj počítač, je mi blízký a moc mi pomáhá. Doufám, že mi i při mých nemocech bude dál sloužit, nebude trucovat a bude mě mít rád tak, jako já jeho – můj ACER.
Už nepíšu dopisy rukou. Při mojí roztroušené skleróze a dalších nemocech jsem brzy unavená a to je vidět i na rukopisech. Ale díky počítači a internetu mám spojení s milými lidmi a pořád mě to baví. A díky podobným soutěžím, jako je tato, se musím snažit dál.