Seděl v šeru pokoje. Do oken bubnoval déšť. Nevnímal ho však. Před očima na monitoru písmena, slova, věty. Inzertní rubrika „Seznámení vážně i nevážně.“ Zaujal ho ten kratičký inzerát. „Hledám někoho, s kým bych si mohla psát. Zn. Třeba i slova jako je láska?“ Zněla jako Skácelovy verše. Přemýšlel, kdo asi ta slova napsal. Představoval si ji jako studánku, ke které se slétají sýkorky. Kliknutí a prsty se rozběhly po klávesnici.
Přišlo jí jen několik mailů. Míň než čekala. Z toho mála ji zaujal jeden. Než ho dočetla, natáhla se do knihovničky pro Skácela. Nemýlila se. Trochu ji to zamrzelo. Když ale dočetla až do konce, zahřálo ji u srdce, že se ke své inspiraci Skácelem přiznal. Klikla na tlačítko „Odpovědět“.
Uběhly dny, týdny. Oba již měli v mailboxech vytvořeny složky pro toho druhého. Ta jeho se jmenovala „Studánka“. Ta její „Láska“.
Dlouho sbírala odvahu, než napsala: „Mohli bychom se sejít?“ Trochu ji zmátlo, když jí odpověděl, že se tak nějak bál tohoto okamžiku. Že se s ní sejde rád, ale že to asi nebude mít úplně jednoduché. Přemýšlela, co tím myslel. „Co o mně ví? Nebo myslel sebe? Kdo to nemá mít jednoduché?
A proč?!?“ Byla zmatená. Raději se ani neptala a rovnou nabídla místo a čas
i své telefonní číslo. Pro jistotu.
Cesta jí trvala déle než obvykle. Vyrazila sice s předstihem, ale jako by se všechno spiklo proti ní. Nefungoval výtah, tramvaj jí ujela, ulice rozkopaná. Když konečně přijela na náměstí, již tam určitě dobrých pár minut čekal. Poznala ho už z dálky. Stál tam, zády k portálu kostela. Rozhlížel se nejistě do všech stran. Nevěděla, co má dělat. Uvnitř ji sevřel strach, nemohla se hnout. On po chvíli vytáhl mobil a začal něco psát.
V kabelce jí zazvonil telefon. „Dobrý den, tady operátorská linka…“„To bude asi omyl“, řekla rychle a hovor položila. Bála se, že by jí mezitím třeba zmizel. Ale on pořád stál u kostela a psal. Její telefon se neodbytně ozval znovu.
Zvedla jej a opět se ozval ten milý ženský hlas: „Operátorská linka pro neslyšící…operátorka Veronika. Volá Vám pan Láska. Nenechte se prosím zmást. Pan Láska je neslyšící, proto Vás kontaktuje přes naši linku písemně, chatem. Tlumočím jeho hovor“.
„Dobrý den Studánko, čekám na Vás na náměstí u kostela. Chci se jen ujistit, zda jsem správně? Nikde tady nikoho nevidím…“ Nevěděla, co říci. Představovala si jejich první setkání snad všelijak, ale s tímto vůbec nepočítala. Vypadlo z ní: „Dívám se na Vás. Jsem v podloubí.“
Zvedl hlavu od mobilu a rozhlédl se po náměstí. Jeho pohled se střetnul s tím jejím. Nebyl si jistý, je to ona? Ale zamávala na něj, takže nebylo pochyb. Byl překvapený. Byl připravený na cokoliv, ale toto rozhodně nečekal. Vykročil směrem ke slečně s krásnými dlouhými vlasy. Ke slečně, která seděla v podloubí na vozíčku.
Seděli proti sobě u stolku v kavárně již hodiny. Tablet na stole jim byl pomocníkem tam, kde to mluveným slovem jednomu či druhému nešlo. Moc však nemluvili, dívali se jeden na druhého, drželi se za ruce. Tak už to bývá.
Vyrušila je paní, která narazila do jejího vozíčku přesahujícího do uličky mezi stolky. „Pardon“, řekla nejistě. Všimli si hned jejích tmavých brýlí a bílé slepecké hole. „Nic se neděje, to je v pořádku. Nepotřebujete pomoci?“
Paní se zarazila. Ten hlas jí byl povědomý. Pootočila se za hlasem
a zeptala se: „Omlouvám se, ale nejste náhodou Studánka?“ Ani nečekala na odpověď a pokračovala. „Já jsem Veronika. Operátorka z Linky pro neslyšící. Dnes jsem Vám tlumočila hovor. A doufám, že pan Láska je tady taky…?“„Ano. Láska je tady.“