Psal se rok 1985, kdy jsem po maturitě a marném pokusu o VŠ nastoupila do zaměstnání na místo fakturantky. Všechny faktury se vypisovaly na elektronických psacích strojích, každý den mě čekaly velké stohy těchto dokumentů a každý měsíc tlačily termíny uzávěrek. Časem jsem si připadala jako robot, který se vypíná jen na dobu jídla a potřeby.
Na lepší časy mi trochu začalo svítat až po dvou letech, kdy mě vybrali a začínali seznamovat s počítačovým zpracováním. Byla jsem jak Alenka v říši divů. To, co mi dřív trvalo celý den, jsem měla za dvě hodiny zpracované! Práce mě zase začala bavit a já se do ní i těšila. Jenže…člověk míní, osud mění.
Na leden 1988 jsem se konečně objednala na operaci krčních mandlí, se kterými jsem již asi půl roku měla problémy. Znáte to - pořád není čas. Od dětských let jsem aktivně sportovala a tak byl můj denní režim dlouhá léta stejný - zaměstnání (nebo škola) - tréninky – spánek. Proto jsem se i na tu nemocnici docela těšila, že si trochu od všeho odpočinu. Tato pauza se ale začala protahovat a operace oddalovat. Konečně po měsíci, po všech důkladných vyšetřeních byl stanovený termín. Oslavila jsem 21. narozeniny a za týden se šlo na věc.
Výsledek? Laicky řečeno zhoubný nádor v krční oblasti v blízkosti míchy. Vyhlídky nebyly vzhledem k lokalizaci nádoru příliš dobré. Rodičům tehdy řekli – musíte se modlit, a mně, že je to nezhoubné, ale pro jistotu mi to ozáří. Byla to taková milosrdná lež.
A tak začalo každodenní dvouměsíční ozařování na několik oblastí hlavy a krku. Byla jsem upozorněná, že díky léčbě mi mohou vzniknout vedlejší přechodné problémy, jako je např. sucho v ústech. To, co všechno mi to způsobilo, bych si nikdy nedovedla představit a i dost těžko se to popisuje. První jsem přišla o rozpoznání chutí (ty se naštěstí později obnovily), zmizely sliny (téměř každé jídlo mě přidusí) a postupem času přibyly problémy se sluchem, výslovností a srozumitelnou řečí. Za těch 30 let jsem si už na tyto handicapy zvykla a navíc člověk znalý věci ví, o co jde, a už tomu třeba ani nevěnuje pozornost. Ale na veřejnosti a v cizím prostředí…?
Časem mi došlo, jak se před běžným světem uzavírám, jak nemám chuť se s někým bavit, zvlášť když to je větší společnost, kde mluví jeden přes druhého, a kde mi unikají pointy, jak mě druzí třeba ani nevnímají, když něco okomentuji. Nad vodou mě nejvíc držela rodina a hlavně děti, se kterýma jsem byla nucená komunikovat a chodit ven.
A najednou k nám domů přišel počítač a s ním internet, elektronická pošta, facebook a spousta jiných informačních nástrojů. A já se v tu chvíli začala probouzet a být aktivní. Objevovala jsem nové možnosti komunikace, mohla jsem prezentovat své tvořivé koníčky a navazovat nejen nová přátelství, ale i spolupráci, jako např. s organizací Amelie, z.s., která bezplatně pomáhá onkologicky nemocným a jejich blízkým. Zde jsem se stala dlouholetou dobrovolnicí.
Dodala jsem si odvahu a zvykla si na pravidelné návštěvy onkologického oddělení v nemocnici, kde se pacienty snažím slovem povzbudit, nebo rozptýlit a hlavně jim nabídnout i tvořivou činnost, protože ta má terapeutické účinky. A díky této činnosti a komunikačním kanálům mám dnes pocit, že i s handicapem jsem dosáhla seberealizace, mám své místo ve společnosti a smysluplné poslání.
Zejména díky internetu jsem neztratila kontakt se světem v době, kdy jsem se musela naučit žít se svým handicapem. I dnes je mi velkou oporou při propojování či sdílení s ostatními a také mi umožňuje srozumitelnější komunikaci, než tomu bylo dříve, kdy se pro spojení dal využívat pouze telefon. Díky internetu jsem jako ryba ve vodě!