Bože, to je hodin. Zase budu za brzdu. Kde mám tu kameru! Mám v mobilu poznámky? To není možné, ten čas letí! No není to jako mít poradu prostřednictvím počítače. Nikam nemusím a jen sednu a otevírám pusu. Tady se jedná o skutečné natáčení, o další akci. Není čas na zbytečné naříkání. Všichni z týmu budou jistě včas! Jak z Kopřivnice, tak ze Slovácka, a já, která má z Blanenska Brno za rohem, přijedu poslední. Ach jo … to je ostuda. Jejda, jsou tu už i z Vyškova. Až teď si znovu uvědomuji kouzlo a sblížení internetu. A to jsme rozesetí po celé Moravě.
“Ahoj … „
“Ahoj … „
“Připraveni?“
“Můžeme… „
“Kamera, foťák, mikrofon … náhradní zdroje, baterky… Fajn, jdeme na to…“
Začínáme setkání handicapovaných dokumentaristů amatérů.
Vyrážíme za předem vyhlídnutou akcí. Natočit ji, nafotit a bude reportáž. Říkáme si HANDY_TV.net a máme na Youtube svůj kanál. Fakt to dokážeme i s těmi hendikepy! Ukazujeme světu kolem sebe, že i s nejrůznějšími znevýhodněními se dá aktivně žít. Co čtrnáct dní vydáváme zpravodaj s názvem Handy žurnál. Ten je plný reportáží, informací a pozvánek nejen ze světa handicapu.
A proč HANDY? Jak napovídá sám název. Žurnál je užitečný a my šikovní lidé se zdravotním omezením tvoříme jeho tým.
Občas stačí pouze udělat ze svého zdravotního omezení přednost. Proč ne?.
Jak si představíte osobu se zdravotním postižením? Nejlépe bezbranného člověka plného úzkosti a smutku na invalidním vozíčku nebo o berličce? Či s bílou holí? To nemyslíte vážně, že?
V dnešní době plné moderních komunikačních ICT technologií, které právě těmto lidem dávají opět smysl života a naplnění? Umožňující život žít, ne jenom přežívat?
Naše skupinka handicapovaných nadšenců díky nim slaví jeden úspěch za druhým. Podmínkou je, že se do práce zapojíme všichni, bez ohledu na svoje zdravotní omezení či postižení. Sbližuje nás to a práce se nám daří. To je jasné.
Preferujeme heslo: Zkusit se má všechno!
A ono to skutečně přináší výsledky.
Na invalidní vozík se přidělá kamera a natáčí se. Má to výhodu, kameru drží vozík, netřepe se ruka a záda jsou ok.
Nevidomý podle mluvených pokynů fotoaparátu nafotí takové fotky, jaké nevyfotí mnohdy vidoucí. Přístroj mu přesně řekne kam objektiv pootočit a “jen“ se zmáčkne. Že je to vlastně podfuk? Ale jděte… Když to ta věcička umí, proč toho nevyužít.
Další členové bojující s těžkou nemocí jako já, ale i nevidomí a neslyšící připravují scénáře a doplňují nahrávky s texty, využijeme i znakovou řeč. Aby bylo dílo dokonáno, najdeme mezi námi i frajery, kteří to všechno střihnou, dodají správnou jiskru a dramatičnost. Zkrátka po týmové dohodě vznikne vysněná reportáž či pozvánka.
Při práci se nám podaří i husarské kousky. Při důležitém rozhovoru nezapneme mikrofon, světelné clony najednou přestanou svítit. To při výměně žárovky technik ji v ruce rozmáčkne, protože nemá cit v prstech. Nebo mám v živé paměti, že v domnění, že NĚKDO videa už stáhnul a pracuje s nimi, byly smazány a dva dny práce v terénu šla v niveč.
Jsme sice amatéři, samoukové, ale o to si všeho více vážíme a ceníme si každé maličkosti. Svoje neúspěchy nevidíme jako chyby, ale jako poučení a posun ve svém vývoji.
Je to úsměvné, ale bavíme se tím a takové maličkosti nás nemohou přece rozhodit.
Však co je v dnešní době zadarmo, že ano? Ale kolik zážitků a legrace při natáčení zažíváme… Kolik nových míst naší země navštívíme… No ani mi nemluvte. Sen…
Vždyť život je jedna velká sranda, tak proč jej tak neprožít, když tu máme ty nejmodernější technické vychytávky, co nám s tím pomohou.