Věřte nebo nevěřte, ale do svých 55 let jsem nikdy neplatila platební kartou. Moc už toho neukoukám a tak na nákupy nechodím nikdy sama. U pokladny předám kartu nebo peněženku mému průvodci a doma v počítači si zkontroluji pohyb na účtu. Zkusili jste si někdy jít na nákup v době odpolední špičky a akčních nabídek?
Na nákup většinou jezdím s dcerou, s tříletou vnučkou Bárou, půlročním Jindrou a to bývá dost náročné – vždyť posuďte sami.
První fronta nás čeká u vratných lahví. Po projetí bezpečnostním rámem chvilku diskutujeme s Bárou o zbytečném dalším košíku.
Popisovat plné uličky lidí, odstavených košíků je zbytečné psát. Jen chci přiblížit atmosféru napětí, zmatku a nervozity. Právě když jsme v nejlepším, Bára většinou potřebuje čůrat anebo něco z pultového prodeje, ke kterému vede nekonečně dlouhá fronta.
Na cestě k pokladnám zdárně míjíme oddělení sladkostí a já se chválím, protože jsem nic neshodila.
U pokladen jsou fronty. Většinou se dá říct, co košík jeden nákup. My máme jeden košík a tři nákupy. Na pokladním páse tři zarážky, tři platby a snad i proto zmatená pokladní třikrát pozdraví a poděkuje. Z celého nákupu tohle je nejdramatičtější disciplína, Bára za každou cenu chce pomáhat při vykládání zboží na pás. Dosud pečlivě rozdělené nákupy se stávají nepřehlednými. Od pokladny se ozývá pravidelné „tůt“. Začnu zmatkovat s peněženkami, platební kartou, protože na páse se Báry přičiněním změnilo pořadí nákupů. Ke všemu Jindra dostal zrovna hlad a jenom dudlík to nespraví.
Teď snad už pochopíte, proč jsem se nikdy neodvážila sama použít platební kartu.
O pár dní později náhoda tomu chtěla a já jsem se na chvíli ocitla sama v nákupním centru. Oddělení oděvů bylo plné vánočního světla a nad tím vším se nesla tradiční koleda. Zkrátím to, chytla jsem se do sítě jak vánoční kapr a jeden svetřík se mi tady moc líbil. Po menších peripetiích jsem zvládla výběr velikosti a zvěděla i cenu.
Jsem holka šikovná, pýřila jsem se cestou k pokladně, když mi konečně došlo, že obnos v peněžence je malý a kartou jsem nikdy neplatila. Co teď? Ženská marnivost nade mnou zvítězila. Poslední zákazník právě odešel od pokladny a za mnou nikdo, jedinečná příležitost pro mne.
Pokladní ve zkratce sdělím mé poprvé a ona s úsměvem a velkým pochopením se mne zeptala: „Máte bezkontaktní kartu?“ Pokaždé, když se ode mne čeká stručná jasná odpověď, napadají mě samé blbosti. Kontaktní, co je kontaktní? „
Nemám,“ vypadne ze mě. „Dobře, dejte mi kartu,“ vyzve mě pokladní. Vzápětí kartu položí na pult, karta je naštěstí tmavá dobře viditelná na světlém povrchu pultu a tak si kartu bez problému uložím na místo.
„Teď zadejte pin,“ v mém pohledu musela číst, že momentálně nevím ani datum svého narození.
„Znáte číslo svého pinu,“ ujišťuje se další otázkou a já si zrovna vzpomněla na své staré telefonní číslo. „Teď nám to zmizelo, musíme všechno zadat znovu. Prosím, vaší kartu,“ bez zaváhání podám pokladní kartu, opět uklidím a čekám na povel zadání pinu.
„Moment, ještě ne, teď se nám to nějak celé zaseklo, musíme počkat, až to znovu naběhne.“ Tentokrát jsem v hlase zaznamenala mírné napětí.
„Prosím si znovu kartu,“ kam jsem ji, ale strčila? Začínám zmatkovat a dostávám barvu mé červené bundy. Pokladní nic neříká, možná si počítá do deseti.
„Tady je,“ vítězoslavně podávám pokladní platební kartu. „Až řeknu, tak zadáte pin,“ upozorňuje mě už tentokrát odměřeným hlasem.
„Teď,“ následovala chvíle napětí a povedlo se! Z fronty za mnou se ozve netrpělivý ženský hlas: „Ještě musíte zmáčknout to zelené tlačítko.“
Já na to nevidím. Domů jsem si na konec přeci jenom odnášela nový svetřík a zkušenost, jak platit s platební kartou.