Je to už dlouhých 15 let, ale pořád mám pocit, jako by to bylo teprve včera. Přesto, že jsem se s ní viděl ještě ten den ve škole, po návratu domů na mne čekala tajemná obálka. Bylo to neskutečné. Na ústech jsem ještě cítil chuť jejích polibků a teď mě ovanul z otevřené obálky její parfém. Ten parfém, který jsem tolik miloval.
Nebylo pochyb. Byl to dopis. Dopis od ní. Jenže jak je to možné? Vždyť přeci neumí Braillovo písmo, blesklo mi hlavou. Ale plný očekávání jsem se pustil do čtení dopisu. Dopisu s její vůní. A pak jsem všechno pochopil.
Celé měsíce se tajně učila slepecké písmo, abychom si jednou mohli i my dva posílat tajná a zamilovaná psaníčka. Dokonce si i vypůjčila Pichtův psací stroj, aby se naučila rychle a bezchybně psát. A dělala to jen proto, abychom si mohli být ještě blíž než doposud a dobře věděla, jak velkou radost mi tím udělá. Ona, premiantka, krásná studentka, která mohla mít jakéhokoli kluka, na kterého by si jen vzpomněla. A vybrala si mě. Slepce, kvůli kterému neváhala obětovat hodiny a hodiny svého času jen proto, aby se naučila psát slepeckým písmem. Dodnes si vážím těchto celkem draze vykoupených písmenek lásky. Je ale něco takového ještě možné i v dnešní uspěchané době plné sociálních sítí, elektronické pošty a všudypřítomných dotykových mobilů?
Dnes mám díky sociálním sítím tisíce přátel a denně reaguji na desítky emailů, které pak nenávratně mizí v koši, ze kterého se časem vysypou a nezůstane po nich ani stopy. Dnes mám sice úžasný vše zvládající telefon, bez kterého si život už nedokážu představit. Jenže, nebyla ta doba dopisů a hmatatelných vyznání šťastnější? Jsou dnešní hromadná přání plná vzletných frází či ty tuny řetězových emailů opravdu upřímné? Nebyl kdysi jeden jediný konkrétně adresovaný pohled či dopis daleko opravdovější a srdečnější?
Ano, internet možná překlenuje oceány, díky internetu mizí kdysi nepřekonatelné vzdálenosti a na jedno kliknutí se dnes člověk může spojit prakticky s kýmkoliv, ať už je kdekoliv. I jazykové bariéry přestávají být překážkou. Ale není to všechno na jednu stranu tak nějak lidsky ochuzující?
Kdysi se kvůli slůvkům „Miluji Tě“ musela jedna duše mořit celé měsíce, než je dokázala napsat tak, aby se z nich mohla druhá duše radovat a aby zůstala uchována už navždy. Musela je tedy myslet opravdu vážně, když ani ta spousta času pro ni nebyla překážkou. A dnes? Dnes stačí jedno pouhé kliknutí a měsíce se mění v milisekundy, z obálky, známky a cesty na poštu je dnes jen virtuální tlačítko s popiskem odeslat.
A tak se tedy ptám. Mají ta dnešní uspěchaná slůvka lásky stejnou cenu jako ta minulá? Vždyť se nedají nahmatat, fyzicky neexistují a tím pádem se nedají ani nijak zkrášlit, jako tenkrát třeba jen pár kapkami milované vůně. Vždyť často po nich nezůstane ani těch pár bajtů v podobě emailové zprávy.
Ale ten upřímný 15 let starý dopis ukrývající lidské city, ten dopis, který dodnes nese její stopy v podobě parfému, tak ten mi zůstane už napořád, navždycky.