Mráz až kosti praští. Zubatá meluzína kráčí po kraji a zanechává za sebou zmar a spoušť.
Schoulený uzlíček v závětří polorozpadlého domu upoutává moji pozornost. Je to zvíře, zafoukaný odpad či odhozená nepotřebná věc?
Nebojácně přistupuji blíže, choulím se do teplého oblečení a nemám odvahu na tuto „věc“ sáhnout.
Schoulený uzlíček vydává bolestivé zvuky, které mi trhají srdce.
Musí to být tedy nějaká živá bytost. Nějaké odhozené zvířátko oznamuje světu, že ho něco hodně bolí.
Natahuji ruku v teplé rukavici a opatrně odhrnuji cíp uzlíčku.
„Bože, vždyť je to člověk!“
Špinavý, téměř zmrzlý obličej stažený bolestivou grimasou.
Ale ty oči!
Úpěnlivé, prosící oči, plné neštěstí a smutku. Kladu si otázku. „Jsou to ještě vůbec lidské oči?“
Takové oči jsem vskutku nikdy neviděl.
Chce se mi křičet, řvát na celé kolo. Jak se může člověk vůbec dostat do takovéto situace? Kde jsou ostatní lidé se svojí pomocí? Slyším v duchu změť nabubřelých frází o pomoci jeden druhému. Kam se poděla morálka?
Potom si s chladnou hlavou uvědomuji, že nějakým obviňováním a malichernostmi tomuto lidskému uzlíčku nepomůžu. Vyndávám z teplé kapsy teplý mobil. Uvědomuji si, že i této malé telefonní krabičce je v mé kapse lépe než tomuto nešťastnému, prosícímu člověku. Jaký paradox!
Volám záchranku, která během malé chvíle s modrými světly přijíždí. Ohleduplně nakládají nešťastníka do sanitky. Lidský uzlíček již nemá ani sílu naříkat. Jen jeho prosící oči oznamují světu, že je ještě naživu. Vlídní záchranáři mně děkují. Mně? Zbytečné. Nutné poděkovat spíše té neživé telefonní krabičce, bez níž by pomoc přijela už pozdě.
Možná, že tento příběh nesplňuje přesně kritéria soutěže. Téma již po léta dané je: Jak telefon či internet pomohl mně.
Ale budiž, beru na sebe tuto zodpovědnost.
Důvod je jednoduchý. Když pomohu druhému v nouzi, pomáhám též sám sobě. Učím se tedy pokoře, morálce, nezištnosti a obětavosti, bez kterého by svět byl smutným světem.
A tak s pomocí techniky, tedy mobilu a internetu používám pozitivní zbraně proti lhostejnosti, zlobě, přetvářce a povrchnosti.
Mohu pocítit radost z pomoci druhému v neštěstí a nouzi.
A to je velká devíza!