Z milého stvoření někdy udělá puberta příšerného tvora, který jen tak mimochodem ničí svoje rodiče a jestli něco dělá, tak ostudu. Moje roztomilá holčička se nějak přetransformovala v démona.
„Však ono ji to přejde,“ utěšovaly mě kamarádky.
Nepřešlo to. Ocitli jsme se v zoufalé, rodinu devastující situaci. Krádeže, drogy, špatní přátelé a útěky, nekonečný příběh, o kterém by mohli nešťastní rodiče vyprávět děsivé příběhy.
Dcera se stihla provdat za ubožáka, který mohl každé ráno zpívat písničku „Ručičky, nebojte se, vy dělat nebudete.“ Zplodili čtyři děti, aby se posléze blaženě rozvedli. Starala jsem se o jednu vnučku, protože matka nezvládala, otec neměl zájem a člověk dělá, co musí., mizerná pohyblivost se nějak překoná, protože jinak nelze.
Taky jsem tušila, že v tom budou drogy. Malá Nelinka mi popisovala, jak viděla mámu s trubičkou, když v koupelně... Člověk nechce věřit, brání se realitě, ale nic nenadělá.
Nakonec děti zůstaly u nás, zatímco jejich matka zmizela v cizině. Mělo to být jen na pár týdnů, ale ty uplynuly a nic. Kdo se někdy staral o čtyři děti a musel při tom zápolit s úřady, se sociálními pracovnicemi, s těžkou nemocí v rodině, a s pubertou, která už rozmarně kývala na Nelu a Sabinu, ten jistě chápe, že jsou chvíle a momenty, na které se nedá zapomenout .
Po dvou trpkých letech si dcera přijela pro svoje potomstvo a následovaly další boje, protože jsem trvala na tom, aby bylo o děti postaráno, tudíž jsem nutila sociální pracovnice, aby se spojily se zahraničními sociálními pracovnicemi atd. Tuhle bitvu jsem vybojovala, zůstal mi stín na duši, přestože mi instituce musely vyhovět a systém musel fungovat jak má. Marně jsem přesvědčovala sociální pracovnice, jimž bylo sociálno stejně cizí jako medvědi na severním pólu, že nevidím budoucnost v tom, že se zcela sama vrhnu na výchovu čtyř vnoučat. Marně jsem zdůrazňovala, že děti potřebují hlavně svoje rodiče a že je mi jasné jak hloupé by bylo, řešit prázdnotu v životě tím, že se zmocním vnuček, protože já už děti vychovala. Tu povinnost jsem pokládala za splněnou, i když bych se o medaili v rodičovském oboru neucházela.
Vím, jak chutná Pyrrhovo vítězství. Děcka nezmizela kdesi v cizině, jen byla daleko, ale nezůstala bez dohledu zodpovědných míst. Jejich matka se prý polepšila, ale kdo by tomu věřil? Důvěřuj, ale prověřuj. Najednou se mě nic z toho, co se dělo kolem mých vnoučat, netýkalo. Byla to úleva, a taky pocit ztráty, ale v té době jsem toho ztratila hodně a děti byly jen součástí toho všeho.
Někam zmizela i moje víra v lidi a víra ve spravedlnost. Víra v Boha mi zůstala, bez ní by to tenkrát ani nešlo.
V prvních týdnech mi samota vyhovovala.
Každý věk sebou nese svoje. Čím jsme starší, tím víc vnímáme samotu. Bojíme se jí, ale ona se stává součástí každého dne.
Léta plynou a důchodci si na Faceboku lebedí. Měla jsem čas vysedávat u počítače, najednou nebylo o koho se starat. Z početné rodiny zbyla jen vzpomínka , ale můj pohybový aparát odpočíval rád.
*
Povídala s kamarádkou a ozval se mi Facebok. Nechala jsem se zlákat. Někdo se ptal, jestli já jsem já.
Nela mě našla. Díky Facebooku, díky moderním vymoženostem. Dům, kde jsme kdysi žili, už zmizel, známí odešli, někdo nás opustil úplně, ale ona to dokázala. Pak se ozvala dcera, ze které se v cizině stala takřka příkladná máma.
Není to příběh z červené knihovny, tohle se skutečně stalo a bylo to podstatně horší, než co vypisuju. Tenhle konec není šťastný. Zbyla zatrpklost a nevyřčené výčitky. Bez Facebooku by to bylo horší. Nevěděla bych o vnučkách vůbec nic.