Pomalu si vykračuji po neudržovaném chodníku. Není jiné cesty, aspoň zatím. Silnice jsou rozsolené, auta jezdí a vesele rozstřikují špinavou kaši až za sněhovou bariéru, která dělí chodník od vozovky.
Kdyby to šlo, raději bych šla po silnici, ale pořádek je třeba dodržovat. Chodci patří na chodník, proto se tak jmenují. Na chodníku je jich dost, někteří se plouží a manévrují rukama jak provazochodci nad propastí, jiní sbírají rozsypaný nákup. Ten je rozhozen po klouzavém povrchu – na ledě vše dobře klouže. Dokonce támhle leží mladý muž na zádech a ani se mu nechce vstávat. Jó, zima je krásná. Umí vykouzlit rozličné situace, některé veselé, někdy rozpačité, dokonce vážné až smutné.
Najednou mi zvoní mobil. Mám ho zavěšený na krku, abych ho slyšela. Honem ukročím ke stěně domu, opřu hole a zmrzlými prsty rozepnu bundu a doluji telefon. Jen jsem ho vzala do ruky, dozvonil. No, nejsem dostatečně rychlá, volající zřejmě spěchal. Až budu mít klid, ozvu se já.
Mobil – to je věc! Malá, ale šikovná. Upravím se a pokračuji k přechodu. Semafory blikají jak se sluší a patří, chodci se strkají u sněhové bariéry. Vida, i tady někteří velmi spěchají. Třeba tamti dva páni, křičí na sebe a dokonce se i pošťuchují. Blikla zelená, několik chodců přechází. Někteří zůstávají a pozorují vzrůstající aktivitu rivalů.
Ze spěchu najednou je čas na „divadlo“. Oba muži na sebe křičí a vzájemně se uráží. Při tom ten menší pán jen lehce strčil protivníka do boku a ten upadl na chodník. Snažil se postavit na nohy, po několika neúspěších pak s pomocí přihlížejících konečně vstal. Onen útočník se převelice smál, zrudl a smíchem se tak rozkašlal, že nemohl přestat.
Napadený muž otřepal zbytky špíny z kalhot a chystal se mu řádně vynadat a pomstít svůj pád. Když viděl zrudlého posměváčka, začal ho častovat směšnými jmény, která původce zřejmě urážela. Květnatá slova naší krásné mluvy bavila okolostojící a všichni čekali, jak vše dopadne.
Provokatér konečně popadl dech a po svém protivníkovi vyslal nenávistný pohled. Chtěl jistě říct něco urážlivého, ale v tu chvíli vymyslel jiný potupný trest. V puse připravil slinu, těžkou a vydatnou a – plivl! Jenže nedoplivl. Jeho vlastní plivanec lehce stékal po bradě, po klopě bundy, a kanul, kanul.
Další pokřik a smích rozveselil dav kolem. V duchu jsem se škodolibě smála i já. Vyválený chodec zamával a se smíchem odešel. Lidé se rozešli a vztekloun otíral špinavým sněhem následky nevydařené pomsty.
I já jsem pokračovala ve své pouti. Když jsem konečně doma usedla, koukla jsem na mobil a hned volala kamarádce. Telefon vyzvání dlouho, ale marně. Tak pošlu SMS. To umím. Copak se asi děje? A za chvilku mám odpověď: „Podívej se na počítač, jsou tam zajímavé věci“. No – díky. Stejně bych šla zkontrolovat nové e-maily, koukla se na internet a přečetla nějaké noviny.
Při hrnku teplého čaje si znovu promítám tu dnešní cestu domů. A potom zasednu k počítači a vida – nová zpráva. Další ročník soutěže Cesta za duhou, pokolikáté už? Je výzvou pro autory dílek daleko lepších, než bývají moje. Ale já to zase zkusím. Tužku ještě udržím a spoustu informací, krásných videí, kvízů a zajímavostí mi poskytne internet. Je to můj tajný milenec, manžel ho dokonce nemá moc rád. Se zavřenýma očima si prožívám a vzpomínám na různé příběhy, potom je napíši a dál? Co bude dál? Zase budu spoléhat na své dva pomocníky - mobil a počítač.
Je to takové moje „pojítko se světem“.