Pokud mám říci, anebo se nějak s logikou a též i s potřebnou stručností vyjádřit k tomu, jak moc mi internet či telefon pomáhají snáze se vyrovnat s mým odmalička již daným vrozeným, převážně tělesným kvadruplegickým postižením, zcela vážně a naprosto upřímně říkám, že obojí je pro mě až neobyčejně velkým, cenným přínosem do mého života s vozíčkem, který se mnou je a bohužel i zůstane do konce mé existence.
Nyní bych chtěla trochu blíže specifikovat to, v čem konkrétně mi v mém životě pomáhá mobil či internet. Obojí je pro mě velice přínosné, jelikož mi mnohdy usnadní komunikaci s přáteli. Obzvlášť s těmi, se kterými se nemohu často osobně vídat, tak jsem s nimi, alespoň ve spojení přes e-mail, což je moc fajn.
Internet pro mě je i velký pomocník při vyhledávání informací z jakékoli oblasti a to myslím vskutku doslova. Když mě něco zajímá a zajímá mě mnoho věcí, tak neváhám si najít o té které konkrétní věci bližší informace, abych se vždy mohla dozvědět maximum toho, co vůbec jde. Když byl tento luxus v plenkách, psala jsem často rukou.
Díky internetu jsem samostatnější, protože si na něm spoustu záležitostí zařídím a vyhledávám de facto sama bez pomoci druhých lidí. A především je velice snadno ovladatelný, takže mi to ušetří mnoho času. Jsem v tom zkrátka svobodná. Řekla bych, že mi umožňuje více se v mnohých věcech vzdělávat, rozšiřovat tím své znalosti a tím získávat velký přehled.
A mobil je báječný v tom, že jej mohu mít stále u sebe. V případě, že nutně potřebuji něco napsat a nemám při sobě papír s tužkou, píši si do něho poznámky, koncepty dopisů a mnoho dalších jiných potřeb. Což mi přijde úžasné. Také si z něho přes handsfree sama zavolám, kam potřebuji a bez potíží píši i SMS.
Jsem nesmírně vděčná za to, že se těmto dvěma dnes tak důležitým a velmi potřebným přístrojům, podařilo vůbec spatřit světlo světa. Poněvadž mi tyto dvě převratné technologické vymoženosti umožňují žít tak nějak normálnější a v rámci možností přirozenější život. Práce na nich mě jistým způsobem i uklidňuje a velmi baví. Jako bonus oceňuji i to, že ani jedna z těchto moderních “mašinek“ netrpí žádnými předsudky vůči mému handicapu tak, jako někteří lidé!!!
Když se to vezme, jistým způsobem se dá říci, že vozík je něco jako tajná a účinná prověřovací pomůcka, která tak nějak neomylně ukáže skutečně opravdový charakter jednotlivých lidí. A valná většina z nich si tento prostý fakt, že vozíček je nástroj na prověřování lidských charakterů, ani není schopna uvědomit. Nebojím se bez obalu poznamenat, že se na lidech dá neomylně poznat jejich vnímání, přístup a chování k znevýhodněné části lidské populace.
Velké množství lidí má dle mého osobního pocitu jakousi nesmyslnou tendenci házet všechny nějak znevýhodněné jedince do stejného pytle. Rozhodně by tomu tak být nemělo, protože každý postižený člověk je zcela jiný a má i jinou osobnost, tudíž potřebuje zcela odlišný, pokud možno normální lidský přístup druhých lidí. Snažím se tím říci, že ne každý handicapovaný musí mít k sobě připoután nápis: ,,Blbeček…,“ když tomu tak není. Podle mého názoru, by víc než jen hodně pomohlo, kdyby byli zdraví lidé k handicapované části populace mnohem vnímavější a též, aby dokázali naslouchat tomu, co ten který invalida potřebuje za přístup. Jenže se stále najdou lidé, kteří se k postiženým osobám chovají nehezky.
Mám to štěstí, že mi nedělá potíže, tyto dnes již tolik potřebné technické vymoženosti zdárně obsluhovat, což mi pomáhá nejen v osobním životě.