Dobrý den, budu vám vyprávět svůj příběh o svých parťácích. Parťácích do života. Ten hlavní parťák mě byl nablízku hned po narození, a vlastně už před ním. Ano, je to moje maminka. Samozřejmě, vždy při mně stál i tatínek, sestry, babičky a dědeček. V dospělosti také mí přátelé, kteří pro mne jsou oporou, když potřebuji. Nejen doprovodit k lékaři, na úřad, ale i jen tak na kafe, popovídat si. To jsou ti hlavní, vlastně, nejhlavnější parťáci v životě. Vždycky mi pomohli a pomáhají. Jsou to ti plus 1, ti nej, nej, nejvýznamnější.
Jednoho dne, bylo to 26. března 1976, kdy jsem přišel na svět v šumperské nemocnici jsem získal největšího parťáka v osobě mé maminky. Byla už mámou mých dvou sester, ale mým narozením přišla nelehká výzva. Neměla to jednoduché. Narodil jsem se s dětskou mozkovou obrnou. Maminka začala bojovat, bojovala a vybojovala. Jsem ji za to moc vděčný. Vypiplala mě do dnešní podoby. Bojovala v nemocnicích, na úřadech, cvičila se mnou od narození, jezdila do lázní, většinou do Teplic v Čechách, kde jsem se do svých 18 let jezdil léčit. Prostě se mnou a za mne bojovala. Za to jí moc děkuju.
Po základní škole jsem se vyučil prodavačem. Potom nemoc zasáhla do mého života ještě razantněji. Kombinace puberty s obrnou nějak namíchala neurologické a zrakové příčiny do poruchy, která mne postupně téměř připravila o zrak. Myslím si, že s tímto životním osudem bojuji dobře. Je to nejen díky podpoře blízkých, je to i díky technice.
Prvním z technických parťáků je počítač, osobní stolní byli dva. První, třeba s programy Magna Vista, Asistent. Ten druhý se ZoomTextem, NVDA a dalšími programy, i s internetem, který mám nyní v notebooku, za který moc děkuji.
Internet, to je ten druhý z těch tří parťáků. Kdybych neměl počítač, nyní notebook, nebyl bych tam, kde jsem teď. A to samé i s již zmiňovaným internetem. Protože to je spojení se světem. Nemohl bych třeba bez těchto pomocníků psát tuto povídku, shánět sponzory pro lidi se znevýhodněním, soutěžit, vytvářet plakáty, diplomy, pamětní listy, spojovat se s kamarády, s rodinou přes Skype, e-maily, vysílat na internetovém Radiu Fresh. A těch možností je vícero.
A k tomu patří i můj mobil, napůl klávesnicový s dotykovou obrazovkou. Nebýt mobilního zařízení, bylo by špatné spojení s okolím, s organizacemi, se kterým spolupracuji, SONS ČR, z.s. Šumperk i Olomouc, TyfloCentrum Olomouc, o.p.s., Tyfloservis z Olomouce, Klub Čtyřlístek Šumperk, z.s. z Chromče, Pomněnka Šumperk, s přáteli, a hlavně s rodinou. Nezjistil bych si přesný čas, polohu, případně si nepřivolal pomoc. To jsou ti tři parťáci, kteří mi dávají pocit samostatnosti.
P. S. Málem bych zapomněl na mého velkého přítele, kamarádku, které říkám „berlička Očičko“, neboli bílá hůl s reflexními prvky.