Ve středu večer jsme se my, dobrovolníci z olympijské a paralympijské střelnice, sešli v hospodě The George Inn v Southwarku. Téma "co je nového" brzy skončilo, od začátku bylo jasné, že toto bude hlavně vzpomínkový večer. Vlastně jsem byl rád – pomohlo mi to ujasnit si, jak se za londýnským létem ohlédnout. Tak tady to je.
Privilegium… Jako dobrovolník jsem dostal zadarmo lístek na zkoušku úvodního olympijského ceremoniálu. Zatímco si diváci sedali, na ploše probíhal idylický život v klidné anglické krajině. Když dětský hlas začal zpívat "And did those feet in ancient time", některé dámy vytáhly kapesníky. Když dvacet metrů za námi začali lomozit bubeníci a dvacet metrů před námi se krajina brutálně změnila na průmyslovou poušť, slzel jsem také. Toto představení se nedalo přenést na televizi. … a povinnost. Proč se na mě ten chlapeček tak dívá? Podělal mě pták? Zapomněl jsem se zapnout? Ale ne, to je jenom letuščin syndrom – usmíval jsem se na všechny a neustále. Podezírám pořadatele, že nám schválně nezajistili šatny ani úložné skříně. Museli jsme chodit na směny už z domova v uniformě. Zvláštní věc, tahle uniforma. Jakmile jsem ji měl na sobě, už jsem to nebyl já. Byl to dobrovolník, tvář Londýna.
Respekt… Během olympiády byly dny, kdy jsem celý den běhal po střelnici a pořád měl co dělat. I když jsem pravidelně jedl a dodržoval pitný režim, stejně jsem byl večer polomrtvý únavou. Fahira, překladatelka z urdštiny s věčně usměvavou tváří vykukující z hidžábu, to všechno absolvovala bez pití a jídla. Fahira je muslimka a právě byl ramadán.
… a pokora. Na minulou sobotu jsem zorganizoval českým paralympijským lukostřelcům výlet po Londýně. Den strávený s osmi vozíčkáři mi pomohl pochopit, čím asi procházejí tito lidé. Co pro ně znamená schod nebo příliš vysoká toaleta. "Dáme si jenom jedno malé pivo" neznamenalo nízký rozpočet, ale nejistotu, jestli za hodinu po rozchodu najdou vozíčkářskou toaletu.
Konec jedné medailové kariéry… Po kvalifikaci malorážky na 50 metrů jsem byl v hloučku slovenských novinářůvmix zóně a poslouchal komentář sportovců. Jozef Gönci skončil na 39. místě a hovořil o svém závodě. Po několika větách přiznal: "Technicky to bylo dobré, ale oči to vidí jinak… na 10 metrů to jde, ale na 50 nevidím terč… astigmatismus brání míření a ani po operaci očí se to nezlepšilo… asi je čas, abych skončil." Ticho trvalo asi dvacet vteřin. Na co se v takové chvíli vlastně ptát?
…azačátek druhé. Adéle Sýkorové jsem po její medailové soutěži tlumočil dva rozhovory, oficiální tiskovku i formality na dopingové kontrole. Adéla umí anglicky, ale první olympijská medaile v kariéře přinesla hodně emocí. Byl jsem rád, že jí tlumočením mohu pomoci to dlouhé odpoledne zvládnout. Radost i pro mě – pomáhat sportovcům byl hlavní důvod, proč jsem chtěl být dobrovolníkem.
Balet… Bohužel jenom v televizi, ale i tak podívaná. Olympijské finále basketbalu mezi USA a Španělskem, to nebyl jenom basket. To byl estetický zážitek.
… a heavy metal. Opět basketbal USA – Španělsko, ale tentokrát na paralympiádě a naživo. Pro mě – poprvé na basketbalu vozíčkářů – to bylo brutální, hlasité, strhující. Srážky, blokování, otočky z plné jízdy na místě, převržené vozíky s hráči. Ale také pomoc soupeři, když se nedokázal sám otočit zpátky. Uvnitř… Střelnice v Royal Artillery Barracks patřila mezi menší sportoviště. Zázemí, kam nesměli diváci, se stalo malým světem, ve kterém byly po týdnu her snad všechny tváře povědomé. Společná jídelna, práce i zážitky. Kde jinde budu moci vtipkovat s policajtem, který má kolem krku samopal?
… a venku. Na woolwichském náměstí nainstalovala radnice velkoplošnou obrazovku. První den olympiády před ní na trávníku seděli jenom dva lidé a někteří místní se po nás – uniformách – dívali trochu nevraživě. Po týdnu se situace změnila. Trávník byl plný lidí, kteří sledovali soutěže, dávali si něco dobrého nebo jen tak klábosili. Londýn se na chvíli stal jednou velkou vesnicí.
Nasazení… Zpátky v přítomnosti, v hospodě, dívám se na lidi kolem, se kterými jsem sloužil čtyři týdny na jednom úkolu. Adrenalin, humor a přátelství z nás udělaly partu blízkých lidí. Dochází mi, že tito lidé mi budou chybět víc, než bych na začátku čekal.
… a útlum. Před dvěma roky jsme podávali přihlášky k dobrovolnictví. Pak následovaly pohovory, školení a samotné hry. Na co se máme těšit teď? Ostatní se mi svěřují, že to mají také. Měli by pro nás zařídit nějakou psychologickou poradnu, smějeme se. Darja, Ruska poslaná do Londýna pořadatelem zimní olympiády v Soči, má jasno. "Musíte přijet k nám, všichni!"
Tak že by? Dobrovolníkem v Soči 2014?
Autor žije v Londýně. Má za sebou úžasné léto.
E-mail: martin@vlondyne.cz; Twitter: @MartinProch
Foto: Dobrovolník, tvář Londýna. Zvláštní věc, tahle uniforma. Jakmile jsem ji měl na sobě, už jsem to nebyl já, vzpomíná na své dobrovolnické týdny v Londýně autor seriálu, který dnes po dvou měsících končí. Na snímku ze závěrečného ceremoniálu olympiády z 12. srpna se s uniformovanými dobrovolníky (vlevo) loučí členové české výpravy.
FOTO REUTERS
O autorovi: MARTIN PROCHÁZKA, osobní průvodce