Rozhovor s talentovaným mladým učitelem hudby Petrem Bazalou připravila Dana Mičolová.
I když má od svého narození oční vadu - zelený zákal, přesto svůj hendikep Petr Bazala nevzdal. Naopak, pomáhá druhým. Obdržel talent v hudbě, které se věnuje nejen ve svém životě, ale své zkušenosti předává především dětem, které se chtějí učit hře na klavír nebo akordeon. Petr Bazala totiž vyučuje své žáky na základní umělecké škole Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí. Rovněž doprovází balet a věnuje se kompozici hudby. Vloni se zúčastnil mezinárodní soutěže v Americe - Los Angeles Hollywood, kde získal 1. místo.
Kdy jste onemocněl a jaké onemocnění máte?
Mám vrozenou oční vadu, se kterou jsem se narodil. Tato vada se ještě postupně doplňuje o jiné oční vady, které mě potkaly po 20 letech a minulý rok jsem měl opět problémy. Hlavní diagnózou je zelený zákal, dále jsem měl sekundární kataraktu – šedý zákal a v tuto dobu jsem měl problémy se sítnicí. Proto mě vloni dvakrát operovali ve Zlíně.
Kdy jste objevil talent věnovat se hudbě? Potřeboval jste k tomu vzdělání?
Ve čtvrté třídě jsem chodil několik měsíců na zobcovou flétnu, potom jsem začal chodit od páté třídy na akordeon. Až v sedmé třídě jsem se rozhodl, že se tomu chci věnovat. V osmé třídě jsem udělal zkoušky na konzervatoř a šel studovat do Prahy na konzervatoř Jana Deyla. Jedná se o konzervatoř pro zrakově postižené lidi.
Baví vás tato práce a proč?
Určitě mě tato práce baví. Je to velmi přínosná práce. Je sice velmi náročná, protože děti někdy jednají tak, jak bych nečekal. Práce s rodiči je také důležitá, aby fungovala.
Vyučujete i dospělé?
Ano, vyučuji také dospělé, někdy i soukromě jednu až dvě osoby. Nejvíce se ale věnuji práci s dětmi.
Na jaké hudební nástroje hrajete?
Na akordeon a klavír. Na konzervatoři jsem studoval ještě violoncello, ale to neučím.
Zúčastnil jste se nějakých soutěží nebo benefičních koncertů?
Po dobu studia na konzervatoři jsem byl dvakrát na soutěži, kde jsem se jako student neumístnil. Se svými žáky jsem absolvoval spoustu soutěží a častokrát vyhrávali. Mým největším úspěchem v dospělosti byla vloni soutěž v Americe, kde jsem zvítězil.
Jak vás napadla myšlenka přihlásit se do této soutěže? Co jste pro to musel všechno podniknout, jak jste ji zafinancoval?
Na internetu jsem se dozvěděl, že taková soutěž je. Přihlásil jsem do ní také moji žákyni Elišku Hasalíkovou. Šlo o národní kolo, kde se teprve dělal užší výběr na Mistrovství světa – tedy do Ameriky. Oba jsme byli vybráni v národním kole. Z celkových dvě stě přihlášených bylo vybráno pouze osm vystupujících jednotlivců a skupin. Tito lidé pak byli oprávnění odcestovat do Ameriky. Co se týče financí, dalo nám to hodně zabrat, protože jsme museli shánět sponzory a finanční pomoc. Zpočátku se to moc nedařilo. Později jsme sehnali finance od obce Lešná. Potom jsme sehnali pomoc z firmy LIPTA Vsetín, která šije kostýmy. Tato firma mně ušila dva nádherné kostýmy, které jsem měl s sebou v Americe. V nich jsem vystupoval. To byli z doby před odjezdem do Ameriky dva největší sponzoři. Později se přidala firma Požární servis Valašské Meziříčí. Ta nám zaplatila krásné ubytování v Praze v hotelu, když jsme přiletěli z Ameriky v pozdních nočních hodinách do Prahy. Jinak jsme si museli platit všechno sami. Oslovili jsme asi 100 firem, ale nic moc se nedělo. Až nedávno po odvysílání pořadu Reportéři se nám zase ozvalo hodně sponzorů a tak jsme získali další sponzorské dary. Říkám si však, že jsme tam jeli jako jednotlivci. Horší to měly taneční skupiny, které se skládaly z deseti členů i s jejich rodiči. Například taneční skupinu z Pardubic HPM to celkově stálo 750 000 korun. Ti to také neměli lehké. Všichni jsme tak museli sáhnout hluboko do kapes. Národní kolo se konalo způsobem, že jsme tam odesílali své nahrávky a oni je vybrali. Poslali diplomy těm, kteří vyhráli, a oslovili nás, abychom se zúčastnili schůzky 21. ledna 2012 v Olomouci. Zde nás seznámeni s podrobnostmi a podmínkami této soutěže.
Co byste vzkázal lidem, kteří mají podobný hendikep jako vy?
Já bych všem vzkázal, aby hendikep dokázali přijmout a aby se dokázali chovat jako jiní lidé. Aby si nepřipadali, že jsou méněcenní, ale aby se cítili s ostatními stejně rovni. Podle mě není důležité, jak jsme zdraví na fyzické rovině, ale měli bychom být hlavně duchovně vyspělí. Měli bychom být kvalitní lidé vnitřně. Takže pokud nám zdraví nějak nefunguje, tak je nám přidáno zase někde jinde.
Byl jste i v jiných zemích, než v Americe?
Ne. Byl jsem pouze jednou s mezinárodním projektem Cest la vie, který uspořádal pan Karel Riegel. Jednalo se o projekt, ve kterém spolupracovala naše škola a také základní umělecká škola z Čadce. Byli jsme v Paříži, kde jsme natočili film, který se jmenuje Cest la vie. Tohle byla jediná zahraniční cesta přes školu. Byla to akce, do které bylo zapojeno více lidí z naší školy. Ještě řeknu jednu zajímavou věc, že moje žačka Eliška Hasalíková vyhrála nejen tuto soutěž v celostátním kole - 2. místo před dvěma roky. Tuto cenu vyhrála teprve po roku a třičtrvtě, co jsem ji učil. Minulý rok jsme se zúčastnili nejenom této americké soutěže, ale zúčastnili jsme se dalších dvou mezinárodních soutěží. Byli jsme na první mezinárodní soutěži v Ostravě, kde Eliška získala třetí místo. Potom jsme za 4 dny odcestovali do Chorvatska – přímo do Puly, kde se uskutečnila obrovská mezinárodní soutěž. Eliška tam získala druhé mezinárodní místo. V Americe získala Eliška dvě zlaté medaile. Eliška má v současnosti 11 let a na těch soutěžích jí bylo pouhých 10 let.
Kdo vám v životě pomohl, co vám osobně nejvíce pomáhá?
Co se týče profesního života - to je totiž těžko říct, protože těch lidí je hodně. Kdo mně však pomohl i na soutěž v Americe je hodně mých přátel nebo známých. To bych Vám rád řekl a pochlubil se. Velmi nám pomohl starosta obce Lešná - ten nám pomohl hodně. Pomohl nám také kamarád, který se jmenuje Roman Herink. Je to člověk na vozíku – ten nám hodně pomohl s grantem, abychom ho vůbec vypracovali a také můj nejdražší kamarád Karel Nosek, který mně pomohl grant napsat. Jinak v osobním životě mám úžasné rodiče, kteří mně v poslední době hodně pomáhají tím, jak jsou hodní a zlatí. Jsou skvělí. Mám také přítelkyni Haničku Korbášovou, která mně také hodně pomáhá.
Jaké jsou vaše životní úspěchy, ale i neúspěchy?
Neúspěchy – to je těžko říct, jsem totiž hodně sebekritický. Já jsem zažil velké zklamání dříve v soutěžích, že se tam dost nespravedlivě hodnotilo. Nebylo to příliš objektivní. Já jsem spíše takový člověk, který by si nikdy neřekl, už jsem příliš dokonalý, že se už na ten klavír nemám co učit. To bych si asi nikdy v životě neřekl.
Co vvm postižení přineslo do života a naopak, co Vám zase vzalo?
Začnu nejdříve tím, co mně vzalo. V prostoru se orientuji dobře. Vzalo mně hlavně to, že mám velké zdravotní problémy. Podstoupil jsem hodně operací, které byly mnohdy dosti bolestivé a komplikované, takže jsem si v nemocnici hodně užil. To bych řekl, že to byla taková velká daň. Další daň je taková, že když je hodně, nebo málo světla, já na ulici nepoznám ani své blízké lidi. Dokonce se mně stává, že někdy nepoznám ani své rodiče, když kolem nich jdu. Takže tohle mně asi ze všeho nejvíce mrzí. Jinak je také problém, když jdu do obchodu, tak někdy vůbec nevidím na cedule, takže to musím kompenzovat pomůckami. Je to někdy také trošku těžší. Ale co mně ta nemoc dala si myslím hlavně, že mám hudební sluch. Tam mně bylo přidáno. Co se týče citu, jsem daleko citlivější, než bych možná byl, kdybych ten zrak neměl takto poškozený. I když to někdy vidím jako nevýhodu. Člověk pak vnímá to zlo v okolním světě dosti citlivě. Myslím si, že je tak člověk více citlivý a může napsat více muziky a tvořit více umění.
Jak vnímáte lidi s jakýmkoliv hendikepem v naší společnosti?
Myslím, že dnešní doba je poněkud lepší než dřívější. Vím, že za komunistů byli tito lidé velmi odstrkováni na okraj společnosti. Dnes si myslím, že se tito lidé úspěšně zařazují do společnosti. Spíše vidím velký problém v tom, že to dostatečně nepodporuje náš stát. Co se týče integrace postižených dětí do normálních škol, považuji to za velký problém. Já jsem zastáncem škol speciálních, které opravdu plní dobrý účel. Osobní asistenty bych doporučoval spíše pro děti, které jsou mimořádně nadané a které by mohla speciální škola brzdit. Já zastávám takový názor, že by zdraví lidé měli ty postižené brát takové, jací jsou. Určitě je nelitovat, ale naopak dokázat jim pomoci, pokud tu pomoc opravdu potřebují.
Co byste změnil v našem zdravotně sociálním systému?
Pokud bych měl tuto pravomoc, udělal bych takové změny, aby se změnil přístup k těmto organizacím. Osobně bych více podporoval neziskové organizace nebo jakékoliv organizace, které se věnují postiženým a lidem, kteří už třeba nemůžou. Tito lidé potřebují blízké lidi kolem sebe. Podporoval bych také duchovnější přístup v nemocnicích, aby se opravdu lékaři nebo někteří lidé, kteří by chodili za nemocnými pacienty, k nim projevili nějaký cit a chovali se k nim srdečně. Aby neleželi jen tak někde na posteli a nečekali, až umřou. Aby nečekali, co s nimi bude, až půjdou na operaci, ale aby se jim opravdu někdo věnoval jako člověk člověku. Byl bych rád, kdyby se tohle změnilo. Uvítal bych větší podporu těchto lidí a institucí, protože si myslím, že postižených lidí je poměrně dost a mělo by být o ně postaráno. Jsou to kolikrát lidé, kteří mají velké nadání, talenty a dary. Jde mně o to, aby takzvaně nebyli zakopaní někde pod zem.
Jste věřící?
Ano, jsem věřící. Do svých 14 let jsem věřící nebyl. Pak jsem teprve začal, prošel jsem mnoha směry. Vím na 100 procent, že nejsme jenom na této planetě, ale že smrtí náš život nekončí.
Jak vám víra pomáhá?
V těžkých situacích mě dokáže podržet. Nechci vůbec škatulkovat, kdo je věřící a kdo není. Já znám dokonce i ateisty, kteří se chovají daleko lépe, než někteří věřící. Znám také věřící, kteří se chovají lépe, než ateisti. Takže pro mě je velmi důležité, jak ten člověk působí vnitřně. Mám mezi sebou i lidi, kteří jsou věřící, mám i známé buddhisty, katolíky a evangelíky a i ateisty. Takže já je moc nerozlišuji. Je to fajn, když tam víra je, to je potom lepší, ale určitě neodepisuji ty ateisty. Znám některé dobré ateisty, oni spíše nevědí, v co mají věřit. Říkají, že sice nevěří v Boha, ale v něco určitě věří.
Dana Mičolová
