V právě vycházejícím časopisu Můžeš tvrdí ředitel pražského Jedličkova ústavu a škol Jan Pičman, že pojem ústav je v Česku tak zprofanovaný, že si téměř nikdo nevšímá, jakou proměnou ústavy od roku 1989 vlastně prošly.
Vysvětluje například, že škola v Jedli dřív děti příliš opečovávala a ochraňovala a tím vlastně zhoršovala jejich schopnost adaptovat se na běžný život. Nyní už je to ve škole zařízeno tak, že studenti s handicapem například bydlí v jiné budově, takže se musejí na cestu do školy obléci a dostat se do třídy zvenku.
Reportáž z centra pobytových a terénních služeb ve Zbůchu u Plzně zase ukazuje, jak důležité je takové zařízení pro děti s postižením atomizovat. Z jednoho olbřímího ústavu sociální péče je dnes několik menších zařízení, která nabízejí samostatné bydlení – a dospělým i práci.
Vzhledem k tomu, že ministerstvo zdravotnictví nedávno zveřejnilo představu, podle které by se měly ústavy rušit, jsou takové příklady důkazem, že celou koncepci je třeba ještě diskutovat.
Časopis přináší i technické novinky ze zahraničí. Například kamerka na brýlích kompenzuje zrakovou vadu, takže člověk s postižením dostává do ucha informace o tom, co kamera „vidí“.
Nový projekt Auta bez bariér radí zájemcům s postižením, jak nakupovat auta, a zároveň dealerům, jaké úpravy mohou nabízet. Nositel projektu Konto BARIÉRY už má v republice několik míst, kde se projekt osvědčil. Vše, co mohou prodejci nabídnout, popisuje motoristický novinář Petr Buček.
Novinář, který projel Švédsko, Norsko a Dánsko na vozíku, popisuje své zážitky v rozsáhlé reportáži s titulkem Severský trojboj pro vozíčkáře. Své postřehy rozhodně neladí do kladné polohy, například v Dánsku ho velmi šokovala neochota řidičů městské hromadné dopravy.
Jindřich Štěpánek