Zdravý člověk, který nepotřebuje osobní asistenci, asi vůbec nepochopí, na co vás teď chci upozornit. Při osobní asistenci jsme totálně závislí na pomoci jiné osoby, dáváme všanc svůj život, svůj majetek a také své domácí mazlíčky. Je jasné, že dobře volíme, koho do bytu vpouštíme, uschováváme si kopii jeho občanského průkazu, sepisujeme smlouvu a sousedům nebo naším blízkým oznamujeme, kdo a kdy o nás bude pečovat.
Povím vám vlastní příběh, který patří do skupiny story „to nevymyslíš“.
Ráno ke mně nastoupila sympatická mladá studentka a službu přebírala od mého přítele. Samozřejmě jako vždy na začátku její služba byla s chybami a stála za zdrávas. S tím se ale počítá a začátky jsou trochu bolestivé. Po obědě mě s úsměvem uložila a jaké bylo mé překvapení, když mě po spánku vítá v mé ložnici cizí chlap s klíči od mého bytu v ruce.
Děsně jsem se lekla a chtěla jsem vědět, kdo je a proč je v mém bytě a kde je moje dobruška. Tvrdil, že ho urážím a že na mě zavolá policii. Naštěstí. Policie přijela a vše mi vysvětlila. Moje dobruška před domem odchytla nějakého člověka, dala mu klíče od mého bytu, pozvala ho, ať jde dál, že se za chvíli vrátí a vše vysvětlí. Místo toho sedla do auta a odjela. Policie se jí nemohla dovolat, odvolali tedy mého partnera z práce, nesympatického muže s mými klíči vykázali z bytu, ale moje klíče mu vzali.
Na slečnu jsem podala trestní oznámení a jen díky skvělé péči partnera jsme nemuseli volat záchrannou službu pro mě. Ještě v noci mě budil každý zvuk a já sledovala, kdo je v mém bytě.
Aby nebylo veškeré veselosti konec, druhý den pán neváhal přijít a domáhat se peněz za asistenční službu, protože na internetu četl, že se za to platí. Není vhodné na tomto místě uvádět moji razantní reakci.
Já vím, že všechny informace máte a dáváte si pozor, ale opakování je matka moudrosti a vyplatí se „být ve střehu“.
Monika Henčlová