"Zdá se, že za některé věci nikdo na světě nikdo nenese odpovědnost. Jako by se staly samy od sebe. Lhostejno, že se jedná o miliony korun a lidské osudy," začíná svůj příspěvek Pavel Polák. Týká se sice Domu Naděje Otrokovice, ale podobný osud zažívají mnohá další obdobná zařízení v republice.
Dům Naděje Otrokovice, sociálně terapeutická dílna pomáhá lidem s mentálním a kombinovaným postižením od roku 1999 (pobočka Naděje v Otrokovicích působí od roku 1993). Keramický a textilní ateliér byl v roce 2009 obohacen o tréninkovou kavárnu Café Naděje. Jde o kreativní práce při výrobě dekorativních a užitkových předmětů a práci číšníků, to vše v rámci sociálně pracovní terapie. Sedmnáct lidí s mentálním postižením a několik zaměstnanců Naděje. Co to znamená? Lidé, kteří se nemohou uplatnit na trhu práce, získávají prostor pro seberealizaci, jsou užiteční, jsou mezi lidmi, jsou tvůrčí.
Vznikají Vánoční a Velikonoční jarmarky, Zahradní slavnosti. Stovky lidí ročně se přicházejí podívat do Naděje, koupit si výrobky zdravotně postižených lidí, poznat je. V tréninkové kavárně, která je umístěna v domově pro seniory SENIOR C v Otrokovicích se setkávají senioři, maminky s dětmi, studenti a lidé s mentálním postižením je obsluhují každý všední den. Každý týden je tu přednáška na společenské, kulturní téma. Klienti z Naděje a občané se za roky společného života v Otrokovicích stali ohleduplnými a vstřícnými sousedy, kteří o sebe mají zájem. Tento projekt je výhodný pro všechny, kterých se týká. Povedlo se za ty roky něco, z čeho, zdá se, mají všichni upřímnou radost.
Sociální služby a jejich financování je mimořádně smutné a naléhavé téma. Každý rok dochází k tomu, že ti, kteří se starají o lidi, kteří potřebují pomoci, musí obhajovat svoji existenci, musí usilovně žádat a snažit se, aby mohli pracovat pro potřebné. Tento fakt sám o sobě je absurdní. Někdy ovšem dochází k ještě umocněnějším absurditám, které jako by odrážely chaos společnosti jako celku. Služby sociální prevence (sociálně terapeutické dílny, azylové domy, terénní programy atd.) byly v posledních dvou letech vyňaty ze státního dotačního programu a byly podporovány v rámci individuálních projektů krajů (z ESF). Bylo to pěkné období, solidní financování delší než jeden rok. V roce 2011 pro většinu služeb ve Zlínském kraji ovšem končí a návaznost není zajištěna. Státní rozpočet však na tento fakt nereaguje a celkový objem finančních prostředků na sociální služby zůstává více méně stejný. Zlínský kraj toto odmítá a nechce se podílet na úpravě požadovaných částek tak, že sníží celkový objem požadovaných financí. Jako by bylo chvíli ticho a pak přijde rozuzlení. Na centrální úrovni dochází k matematickému krácení. V kraji chybí více než sto milionů korun na sociální služby. Tu jeden typ služeb dostane průměrně 85% požadované dotace, další třeba 23 % a sociálně terapeutické dílny třeba 8%. A situace je z pohledu některých možná vyřešena.
Naši klienti a zaměstnanci z tréninkové kavárny oslovují veřejnost, sponzory a politiky. Rozlévají na ulicích symbolické poslední kávy a rozdávají rakvičky. Naléhavě prosí o pomoc, protože zavření tréninkové kavárny je za dveřmi. Nevědí proč. Snaží se říci, že to není správné a spravedlivé. Bude to k něčemu? Nebo prostě s desetinou dotačních prostředků dopadne situace tak, že po třinácti letech úspěšné práce zavřeme. Zrušíme unikátní mezigenerační prostor tréninkové kavárny, který propojoval různé lidské světy, stopneme tradiční akce pro veřejnost, stopneme přednáškový program. Mentálně postižení barmani a kreativci zůstanou doma. Zaměstnance propustíme. Kdo jsou ti lidé, kteří za to nesou odpovědnost? My neseme odpovědnost za naše klienty, neseme společenskou odpovědnost. Každý rok obhajujeme právo na přežití a každý rok skládáme účty. Kdo jsou ti lidé, kteří disponují mocí naši existenci ukončit? Kdo z toho pro ně vyvodí odpovědnost? Zřejmě jen volič. Kéž by do našeho prostoru vstoupil někdo, kdo by nám byl důvěryhodnou a účinnou oporou. Snad tu v té době ještě budeme my a naše projekty pro lidi, kteří nás potřebují. Stále v to nepřestáváme věřit.
Pavel Polák