Chcete se stát facilitátory a naučit se používat tento typ alternativní komunikace? Chcete se naučit touto formou komunikovat třeba se svým dítětem, klientem apod. a lépe mu tak porozumět ?
Ve dnech 25. a 26.2.2012 (sobota a neděle) pořádáme dvoudenní seminář o facilitované komunikaci, na který vás tímto srdečně zveme.
Seminář povede Mgr. Jitka Nelb Sinecká, PhD, facilitátorka certifikovaná Institute on Communication and Inclusion, Syracuse University, New York. Jitka Nelb Sinecká vystudovala Obecnou antropologii na FHS UK a Veřejnou a sociální politiku na FSV UK, poté obdržela doktorát v oboru Studia o postižení (Disability studies) na Syracuse University, USA, kde získala i certifikát a několikaletou praxi v oblasti facilitované komunikace.
Seminář je určen všem zájemcům, odborné veřejnosti i laikům, rodičům apod., tedy těm, kdo mají potenciálního partnera pro komunikaci pomocí FK, ale i těm, kdo takového partnera nemají. První den semináře je více věnován teorii, druhý pak navazuje praktickým nácvikem s vaším komunikačním partnerem. Můžete se zúčastnit buď jen prvního dne, nebo obou dnů semináře. Podrobnosti o semináři naleznete v přiložené přihlášce, přikládáme i krátkou informaci o tom, co to facilitovaná komunikace je.
Na tomto místě si dovolím přidat vlastní zkušenost s facilitovanou komunikací u našeho syna. Děláme FK zhruba rok, začátky byly dost nesmělé a pomalu postupujeme. Dnes náš Vojta píše věty, ze kterých mě občas mrazí, občas se směju a občas je mi smutno. Už několikrát se také stalo, že mi napsal informaci, kterou jsem nemohla vědět a která se ukázala být pravdivou. A proto si myslím, že je třeba takovou možnost dát i dalším dětem a dospělým s komunikačními (a motorickými) problémy.
Těšíme se na vás.
Olga Loulová
místopřesedkyně SDMO, o.s.,
www.dmoinfo.cz
Facilitovaná komunikace
Zpracovala Mgr. Jitka Nelb Sinecká, Ph.D.
Facilitovaná komunikace (facillitated communication) je technika umožňující nemluvícím osobám s postižením (lidem s předpokládaným mentálním postižením, s autismem, po mozkové obrně nebo s jinou poruchou řeči) komunikovat pomocí ukazování na písmena (pokud umí číst) nebo na obrázky (když neumí). Komunikaci umožňuje přítomnost školené osoby, tzv. facilitátora. Ten má svou ruku položenou pod rukou, zápěstím nebo předloktím jedince, který pak na klávesnici počítače nebo na tabulce s obrázky/písmeny vyťukává jednotlivá slova a vyjadřuje své myšlenky. Facilitátor vyvíjí stále stejný protitlak a čeká na iniciaci pohybu směrem ke klávesnici. Po zmáčknutí písmene facilitátor klientovu ruku vrací do neutrální střední polohy před klávesnici. Facilitátor se musí naučit rozpoznat, kdy je pohyb cílený a záměrný a přesný, a kdy impulzivní a nepřesný (kdy např. dochází ke zmáčknutí vedlejšího písmene). O lidech, kteří nekomunikují spolehlivě, si nikdy nemůžeme myslet, že nejsou inteligentní, že nám nemají, co říci, či že nedostatek verbální řeči ovlivňuje jejich myšlení, přestože jejich CHOVÁNÍ tak může naznačovat. NEMLUVIT NEZNAMENÁ NEMYSLET!!!
Obrázky nebo písmena mohou být na počítači, tabulce s písmeny, nebo na textovém procesoru a asistentem může být dostatečně zkušený učitel, rodič , kamarád, sourozenec nebo opatrovník. Jeho úkolem je zajišťovat fyzickou pomoc (označovací funkci ukazováčku, podporu ruky nebo zápěstí, usazení), ale neovlivňovat vlastní volbu obrázku nebo písmene, tedy povzbudit, ale ne vést. Dotyk pomůže uvědomit si, kde ruka v prostoru je, a podnítit ji k pohybu směrem ke klávesnici. Tak jako osoba s autismem si sama neobleče správně boty a kolikrát čeká na slovní výzvu nebo dotyk, podobně ruka funguje na principu dotyku a slovní výzvy ke komunikaci, k pokračování psaní, k dokončení věty. Cílem je omezit podporu ruky na nejmenší míru až k úplné fyzické nezávislosti.
Podpora je trojí – vedle fyzické je také verbální a emocionální. Verbální spočívá ve čtení všeho, co osoba napíše, v povzbuzování, ať pokračuje dál, či ať slovo/větu dokončí. V případě překlepu či nejasností neříkáme, že je to špatně, ale neutrálně vyzveme, aby si to jedinec smazal, protože v češtině toto slovo neexistuje nebo my mu nerozumíme. Ruka se také fyzicky zarazí, dojde-li k impulzivnímu opakování několika písmen (podobné opakujícímu se chování či činnosti). Časté jsou přestávky (po několika písmenech, postupně přestávky mizí), po krátkém oddychu se osoba vyzve, aby slovo/větu dokončila, a přečte se, co již napsala.
Postupuje se od nejlehčího k nejtěžšímu. Začíná se od jednoduchých otázek ano-ne, poté se přejde ke složitějším výběrům ze dvou, tří možností, poté k celým větám a rozvinuté komunikaci. U dětí lze používat kartičky s obrázky či skutečné předměty, např. k výběru jídla (ale z dosahu dítěte, aby si věc samo nevzalo bez protitlaku naší ruky), k výběru oblíbené činnosti, místa procházky, atd. Poté se přechází na klávesnici (lze zjednodušit, např. pokud chceš kakao, ukaž K, tady je na klávesnici K, pokud chceš čaj, napiš C. Emocionální podpora spočívá v pozitivním přístupu, v chválení, v povzbuzování, a ve vysvětlování, že chceme znát myšlenky a názory jedince, že s ním chceme komunikovat o všem, nejen zůstávat u několika obrázků nepatřičným k jeho věku. Nikdy také nediktujeme, co má osoba napsat. Vhodné je klást otázky.
Usnadňovaná komunikace je zpočátku pro kohokoli velmi těžká, zejména pro člověka s autismem, který má naučené a zažité určité chování (přivede nás za ruku k tomu, co chce, použije naši ruku pro ukázání, když něco nechce, zlobí se, křičí, kousne, odstrčí nás, atd.) a najednou je nucen vyjadřovat své potřeby slovně za velkého soustředění, psaním na klávesnici. Nutná je trpělivost, neustálé zkoušení a nabízení klávesnice (když to nejde teď, zkusit za půl roku), a také neustálé vysvětlován cíle – že osoba s autismem či jiným postižením bude moci vyjádřit všechna přání, myšlenky, pocity, potřeby.
Základní myšlenkou facilitované komunikace je, že mnoho jedinců je zdánlivě postiženo mentálně, i když mají pouze neuromotorické postižení, které jim brání tvořit a ovládat hlasové projevy a které se navenek projevuje jejich chováním, kterému často nerozumíme. Toto postižení také ovlivňuje schopnost účinně ovládat a ruku a paži. Proto s použitím komunikačních pomůcek a asistenta, jenž zajistí fyzickou dopomoc, jedinci, kteří původně nebyli schopni komunikace, nyní sestavují slova, píší věty a jsou schopni odpovídat na otázky. Stejně jako se dříve lidé s DMO považovali za mentálně postižené a dnes již toto tvrzení bylo vyvráceno, tak se nyní lidé s autismem považují za inteligentní jedince! Dokonce oni sami o nás mluví jako o neuro-typických a o našem světě hovoří s nadhledem jako o neuro-normálním.
Techniku facilitované komunikace vymyslela v Austrálii v 70. letech minulého století zdravotní sestra Rosemary Crossley a postupně se metoda rozšířila do USA a dále prakticky do celého světa. V USA vzniklo v r. 1992 výzkumné a školicí centrum Facilitated Communication Institute na Syracuse University (dnes se jmenuje Institute on Communication and Inclusion). Středisko je velice aktivní, pořádá pravidelné konference, vydává čtvrtletně časopis, zabývá se školením facilitátorů a propagací metody.
O používání facilitované komunikace se vede mnoho diskusí. Ti, kteří ji obhajují, tvrdí, že se tím dává možnost komunikace těm, kteří jinou možnost nemají, pokud se jim k tomu dají správné podmínky. Ti, kteří jim a této metodě oponují, věří, že to není
ten jedinec s postižením, ale jeho asistent, který komunikuje.
Další informace:
V Česku vyšla např. kniha:
Vexiauová, A.M. Dej mi ruku, ať mohu mluvit. Vrátit slovo těm, kteří jsou odříznuti od světa. Praha : Nakladatelství ISV, 2003. ISBN 80-86642-28-3
Institute on Communication and Inclusion (videa, literatura, popis metody, příběhy osob s autismem, výzkumné studie):
