Jsem žena s praktickou hluchotou, je mi 30 let a používám odporně drahá naslouchátka.Ta sice ovlivnila můj život dramatičtěji než internet (mimochodem - uspokojivěji než tlachání terapeutek), nicméně život na síti vnesl do mého „reálného“ života CHAT.
Setkání s internetem ve mně vzbudilo mnoho nevěřícných otázek. Opravdu? Je možné, abych i já mohla být součástí dialogu a ne jeho brzdou? Opravdu se můžu i já bavit s lidmi, aniž by se mnou cloumala úzkost, kdy řeknu cosi mimo mísu a všichni se začnou smát? Ba dokonce - nedejbože – můžu i já pokaždé vědět, o čem je řeč? Pomyslet na to, že si zjistím to či ono a nepanikařit? Ano?????? No to snad ne...! „I já jsem si jen tak s někým popovídala a bylo to pro mě příjemné“...to je pro mě unikum, zážitek ze země za zrcadlem. Tak takhle ovlivnil můj život chat.
Nesdílím proto náhled psychologů na elektronickou komunikaci jako na odcizenou. Redukce člověka na dva rozměry obrazovky mi přijde spíš obohacující, protože v tom mnohorozměrném světě mluveného jsem zase redukovaná já.
Internet není neskutečným světem, je destilací reálného, za každým click and go je živý člověk, byť je to často podvodník. Nikdy nebylo předstírání tak levné. Zároveň s tím, poprvé v dějinách zveřejněním osobní pravdy neriskujete vůbec nic.
Žít jako postižený je obtížné, ale člověk z toho může čerpat byť pochybné, přece jen jakési mravní uspokojení : „Mám to tak těžké, a přece jsem něco dokázal!“ Proto je mnohonásobně těžší žít jako simulant. Neměla jsem tušení, že se člověku s bolestmi může stát, že projde tolika vyšetřeními a nálezy jsou v normě. Mně se to tedy stalo poprvé. Zato pocit stigmatizovaného jsem už znala - jediná ty máš problém, ostatní lidi jsou v pohodě. Nikoho oči nebolely, mou zkušenost „peregrinující pacientky“ nesdílel nikdo z mých blízkých. Ani známí známých nevěděli a pochybovačně kroutili hlavami.
I když tento stav vydržel několik let, nezvykla jsem si na něj. Jeho počátek se zhruba kryje s počátky internetu u nás. Také mi tou dobou internet nijak nepomohl. Trvalo několik let, než si národ zvykl „podívat se na net“ a podělit se o jakkoli blbý či neobvyklý názor (což je lehké) nebo zveřejnit ponižující zkušenost (což není tak lehké, jak by jeden čekal).
Teprve potom jsem zjistila, že nejsem jediná, koho bolí oči bezdůvodně, nejsem jediná, kdo hledal u lékařů marně lék a lidský přístup. Internetová fóra mohou změnit zkušenost černé ovce na zkušenost menšiny proti většině, osamělou beznaděj na sdílené neštěstí. Pamatujeme si ještě dneska, jak komplikované bylo hledání alternativ?
Říká se, že lásku popíše nejlépe ten, kdo ji nemá. V tom případě bych já v patnácti byla mistrem světa v popisu komunikace mezi lidmi. Neměla jsem žádnou, o to víc jsem se jí freneticky zabývala v duchu. Každý odposlechnutý střípek dialogu jsem si přehrávala, abych přišla na to, co ti lidé řekli a proč se přitom takhle zatvářili…a pořád jsem ničemu z toho nerozuměla. Je to jako když stojíte na špatném místě, úsilím vidět lépe si vyvracíte krk, oči šilhají námahou a vidí tím hůř. Totální osamělost mezi lidmi. Nedomluvíte se. Jako když český pracant vyjede do ciziny, najednou není partnerem k dialogu. Prostě si tam s lidmi nerozumí. Začne se mu stýskat po domově a vrátí se. Jenže já se nemám kam vrátit. Není země, kde bych rozuměla o čem se lidi baví v hospodě. Můžu se tak akorát připojit na internet. Taky dobrý.