Domažlice – Podíváli se člověk na babičku, která má na svých bedrech ´devět křížků´, v první řadě ctí hlavně její stáří. Nedokáže si ji však představit u počítače nebo notebooku, neboť by u takové seniorky počítačovou gramotnost vůbec nepředpokládal. Vpřípadě letos 90leté Gabriely Masopustové, která tráví podzim života v domažlickém městském penzionu v Baldovské ulici, by se však šeredně zmýlil.
"Nemohu chodit, tak se přes den musím nějak zabavit. Mám počítač, takže si na internetu nacházím, co potřebuji. Ale to není všechno. Mám velkou rodinu – sedm vnoučat a šest pravnoučat, nejmladší pravnučce budou tři roky. Škoda jen, že jsou ´rozlezlá´ všude možně po republice. Tak si s těmi většími alespoň denně mailuji. Na internetu mne zaškolil můj nejstarší vnuk, jemuž je 40 roků a bydlí tady v Domažlicích. To je můj každodenní návštěvník," vypráví seniorka a ukazuje notebook a dodává: "Otevírám ho dennodenně, protože tam mám pravidelně maily od vnuků." Je sice domažlická rodačka,ale celý život ve městě nestrávila. "Bydlela jsem také v Praze, Žatci a v Jirkově,vroce 1997jsem se nastěhovala sem do penzionu. Přežila jsem válku, Hitlera, to jsem byla ještě mladá, a právě v té době mi začaly potíže s páteří a byla jsem na operaci, od té doby mám problémy," svěřuje se s tím, že válka byla hrozná věc. "Měla jsem tenkrát svá nejlepší léta, Němci nám ale všechno zatrhli, nemohla jsem dělat to, co bych chtěla, třeba učit se jazyky nebo hrát ochotnické divadlo. Ještěže byla otevřená aspoň divadla! Chodila jsem tam ´na stojáka´."
Předtím byla paní Masopustová hodně aktivní. "Dělala jsem spoustu věcí; hrála jsem s ochotníky divadlo, zpívala jsem – to už jako dospělá – v Kühnově doplňovacím sboru, takže jsem poznala mladého, 30letého Kubelíka a různé další osobnosti," popisuje. Na její svěžesti do vysokého věku se rozhodně odrazil její aktivní přístup k životu. "Moje poslední zaměstnání bylo ve státní bance. Protože jsem uměla dobře německy a anglicky, dělala jsem na Folmavě na přechodu. Němčinu jsem se učila na obecné škole od 4. třídy, angličtinu později. Za Hitlera jsem dělala korespondentku v německé firmě. Maminka po válce nechtěla být v Praze a přestěhovali jsme se do Žatce. Jako vdaná jsem bydlela dlouhá léta v Domažlicích, poté v Jirkově a nakonec jsem se zase do Domažlic vrátila," upřesňuje.
Zjišťujeme, že nejen díky internetu má seniorka i ve svém věku úžasný rozhled. "Vnuk mi chodí půjčovat do knihovny knihy,mám moc ráda historii, takže čtu samé staré, historické věci – antiku a tak. Čtu hodně, mám na to čas," vysvětluje žena, která vychovala dvě dcery a syna.
Uvedené však není jedinou zálibou devadesátnice. "Mám ráda divadlo i koncerty a to mně nyní moc chybí. Jsem odkázaná na sledování televize a myslím si, že by do programu měli dávat více hudby. Teď sice jdou v televizi staré zábavné pořady od roku 1960 do roku 1990, ale to všechno opakují. Mám ráda zábavné věci, ale také hudební klasiku, divadlo, prostě umění vůbec," popisuje a dodává: "Když se vyměnil ředitel televize,sliboval.´Nebojte se, nebojte se,´ říkal. ´Budete mít v televizi spoustu věcí, i přenosy z divadel a balety.´ Zkraje dávali asi čtyřikrát ve čtvrtek divadlo, ale přestali. Opakují programy, co jsme mnohokrát viděli, to je nezáživné," zlobí se.
Protože ve vyšším věku utrpěla úraz a ochrnula, prezidenta jela volit na vozíku. "Původně jsem chtěla volit někoho úplně jiného, ale ten ´můj´ kandidát se nakonec vytratil. Koukala jsem proto před volbami na internet i na televizi. Nenechávám si radit, koho volit,mám přece svoji hlavu," zakončila vyprávění žena, jíž lze její čilost v tak vysokém věku přímo závidět.
Foto: