Logopedka a speciální pedagožka Jitka Kučerová ze Žďáru nad Sázavou se dva roky zabývá muzikoterapií určenou pro zdravotně postižené školáky a mladé lidi.
Žďár nad Sázavou – Africké bubny djembé, bambusovou flétnu či dešťovou hůl, zvonkohru, nejrůznější druhy chřestidel a mnoho dalších etnických hudebních nástrojů využívá při své práci logopedka a speciální pedagožka Jitka Kučerová z Praktické školy a Speciálně pedagogického centra ve Žďáře nad Sázavou. V rámci muzikoterapie pracuje se zdravotně postiženými dětmi a mladými lidmi, kterým sesnaží díky hudbě usnadnit komunikaci, zlepšit vztahy, učení či pohyblivost, ale také rozvíjet vlastní sebevyjádření.
"Nejdůležitější je děti motivovat. Jednotlivé lekce se samozřejmě musí přizpůsobit jejich mentální kapacitě, ale pokud se zvolí správná metoda, není skutečně žádný problém děti zaujmout. Nesetkala jsem se s tím, že by nechtěly spolupracovat. Uvidí hudební nástroj a záhy zjistí, že zažijí něco nového. Rády se aktivně zapojují," konstatuje Jitka Kučerová.
- Muzikoterapie. Už ze samotného názvu lze odvodit, čím se tento obor zabývá. Mohla byste ale přece jen podstatu terapie pomocí hudby přiblížit z vašeho pohledu?
Hovořímeli o terapii, je nutné poznamenat, že nespočívá ve snaze naučit klienta hrát na nějaký nástroj nebo zpívat. Vše spočívá ve využívání hudebních nástrojů, vlastního hlasu či řeči těla kvyjádření sama sebe. Veškeré aktivity jsou založeny na vzájemném vztahu terapeuta a klienta.
- Konkrétně vy se zaměřujete na muzikoterapii pro handicapované děti, že?
Máte pravdu. Pracuji jako logopedka, tedy v oblasti komunikace, přičemž jsem ve své praxi využívala a využívám také alternativní metody, jako je například znak do řeči, znakovaná čeština či různé druhy masáží. Později jsem se začala více zajímat právě o muzikoterapii. Prvky z ní jsem obohacovala logopedická cvičení a dále hledala cestu, jak se prostřednictvím živé hudby blíže dostat k dětem s různým zdravotním postižením. Hledala jsem další podpůrný vzdělávací prostředek. Chodí ke mně děti ze žďárské třetí základní školy, z praktické školy, sama navštěvuji klienty v ústavu sociální péče adalší praktické školy v regionu. Díky právě probíhajícímu projektu na našem pracovišti mohu pracovat i s rodiči a dětmi integrovanými na běžných základních školách. Ti všichni prožívají díky hudbě něco nového.
- Jak vaše lekce vypadají v praxi?
Každý terapeut si vytváří vlastní formu muzikoterapie, takzvanou muzikoterapeutickou jednotku. Pro děti je dobré, když má lekce přesně dané rituály, jež se řadí jeden za druhým. Já začínám zazvoněním na zvoneček, někdo jiný naopak zazpívá písničku nebo zahraje na nástroj vždy stejný motiv. Pokud se setkám s úplně novou skupinkou dětí, tak si v úvodu navzájem řekneme, jak se jmenujeme a jakou máme náladu. Když už se známe zpředchozích hodin, povíme si, jak se cítíme. Znát aktuální naladění klienta je pro terapeuta velice důležité. Pozná, co může od něho očekávat. Terapie je dobrovolná, takže když se někdo do hry nechce zapojit, protože se zrovna necítí dobře, nemusí.
- Co následuje pak?
Další etapa, takzvaná zahřívací a aktivační část neboli warming up, spočívá vrozhýbání těla, rukou, nohou, v rozezpívání se. Potom přijde na řadu hlavní náplň lekce, kdy si děti vyberou hudební nástroje a pracujeme na nějakém, mnou dopředu zvoleném a připraveném tématu. Například když jsou tématem domácí zvířátka, tak se pomocí nástrojů a jejich zvuků irůzného tempa adynamiky hry snažíme vyjádřit samotné zvířátko, nebo dialog – například mezi psem a kočkou, ale třeba i hádku mezi nimi. Děti se dále pokoušejí předvést, jaká je asi veselá kráva nebo naštvaná slepice. Učí se poslouchat samy sebe i jeden druhého, anebo jeden hraje aostatní se mu snaží přizpůsobit. Následuje relaxace a zklidnění po předchozím vydání energie. Závěr je věnován sdílení prožitých zkušeností. Povídáme si o tom, jak se jim lekce líbila, jaké během ní měly pocity, a úplný konec zase patří hudebnímu rituálu, zvonečku.
- Stejný model funguje i při lekcích se staršími klienty?
Se žáky z praktické školy pracuji často také na základě principu intuice – inspirace – improvizace, kdy tvoříme živou hudbu tady a teď. Zkoušíme si dělat vlastní kompozici na známou písničku, hrajeme si všichni najednou do hudby pouštěné z CD jako velký orchestr, a to i na moderní hudbu.
- Jak dlouho jednotlivá sezení trvají?
Pracuji jak s jednotlivci, tak se skupinkami žáků – maximálně do deseti dětí. Pokud se setkávám se žáky v rámci každodenní školní docházky, lekce trvá ve většině případů jednu vyučovací hodinu, tedy pětačtyřicet minut. Individuální lekce s dítětem a jeho rodičem může dosáhnout i šedesáti minut. V projektu trvá muzikoterapie devadesát minut.
- A co věk vašich dětských klientů? V kolika letech mohou přijít na muzikoterapii?
Když je lekce individuální, tak pracuji s dětmi i od tří let věku. Dětem, které navštěvují speciální školy, je od šesti či sedmi let až po osmnáct, devatenáct let. V praktické škole ve Žďáře učím hudební výchovu a vedu hudební kroužek, kde se setkávám slidmi ve věku do třiadvaceti let.
- Je obtížné oslovit hudbou děti se zdravotním postižením?
Já s tím nemám problém, protože s dětmi pracuji dlouhá léta, už asi osmnáct let. Konkrétně muzikoterapií se zabývám poslední dva roky, poté, co jsem absolvovala specializovaný praktický kurz zaměřený na metodu podpůrné vývojové muzikoterapie pod vedením profesora Matěje Lipského, který vyučuje muzikoterapii na Univerzitě Karlově v Praze. Jde o to děti zaujmout. Lekce se odvíjí od věku a zdravotních možností jednotlivce nebo dané skupiny. Děti během hry dostatečně chválím a povzbuzuji. Důležité je, aby zafungovalo sebeuspokojení zprováděné činnosti.
- Jaké hudební nástroje k muzikoterapii používáte?
Základem je, aby byly lehce ovladatelné, rytmické imelodické. Musí jít o kvalitní nástroje a musí hezky znít. Je tedy dobré si je vyzkoušet předem. Určitě mi nechybí ani nástroje netradiční, které děti lákají a se kterými se chtějí seznámit už jen proto, aby zjistily, jak se ovládají. Mám k dispozici nejrůznější etnické nástroje jako djembé, dešťové hole, bambusové flétničky, zvonce, bubny, jako je ocean drum, zvonkohry, nespočet chřestidel, tamburínek a ručních dřívek. Nástroje si rovněž sami vyrábíme a na všechny se musím naučit hrát. S mnoha znich jsem se setkala a seznámila v kurzu v Praze, lekce na djembé jsem podstoupila při spolupráci se sluchově postiženými v Hradci Králové pod vedením lektora.
- Je nějaký nástroj, který je vašemu srdci nejbližší?
Jsou to africké bubny – djembé, které také při svých lekcích využívám velice často. A oslovují i děti.
- Kde sháníte peníze na nákup hudebních nástrojů pro muzikoterapii? To přece musí být hodně finančně náročné...
Některé nástroje jsem měla doma, některé jsem dostala od známých. Jiné jsem si mohla naopak pořídit z několika grantů a pomocí nadací, díky nimž fungujeme docela dobře. Například za žďárskou Asociaci rodičů a přátel postižených dětí Klub Úsměv jsem napsala žádost o podporu projektu s cílem získat nástroje právě pro muzikoterapii. Podařilo se – z konta Bariéry a Nadace Olgy Havlové. Stále aktivní je projekt žďárské praktické školy s názvem Inkluze – nová cesta vzdělávání. V rámci něho získám například kytarový set, tibetské mísy, okarínu a další nástroje.
- Muzikoterapii na svých klientech praktikujete dva roky. Zaznamenala jste už na dětech, které ji absolvovaly, nějaký posun, pokrok?
Ano, řekla bych, že děti získávají více sebedůvěry. Ty, které jsou bázlivější a úzkostlivější, se více otrkaly. Živější děti se naopak zklidnily. Klienti upoutaní na lůžko měli možnost aktivovat díky muzikoterapii své smysly a poté, co brali do rukou hudební nástroje, si také zlepšili motoriku.
- Pracujete se zdravotně postiženými i mimo Žďár nad Sázavou?
Jednou měsíčně jezdím do speciální školy v Novém Městě na Moravě, v Křižanově a ve Velkém Meziříčí. Muzikoterapii pro děti se zdravotním handicapem dělám v rámci svého pracovního úvazku, je to součást vyučování a vše se odehrává bez poplatku. Kdybych se tím chtěla živit, musela bych si vyřídit živnostenské oprávnění. O něčem podobném ale zatím nepřemýšlím. Své poznatky využívám pro pedagogické účely.
- Pořádáte s klienty nějaká vystoupení? Třeba pro rodiče těchto dětí?
Při praktické škole funguje hudební soubor Pusa na zámek, jehož členové koncertují. Kromě vystoupení pro rodiče v období vánočních svátků a na Den matek hrají v domovech důchodců, mateřských školách či podobných školských zařízeních, jako je to naše, například vNovém Městě na Moravě, vBystrém a podobně.
- A jak relaxujete vy osobně? Zase hudbou, nebo vyhledáváte spíše ticho?
Jsem matkou tří dětí, takže o klidu doma nemůže být ani řeč. Mám ale ráda, když jsem chvíli bez lidí, kdy nemusím s nikým hovořit, protože toho si ve své profesi užiji dost. Energii vybíjím rovněž v posilovně. Muziky je ale v mém soukromém životě hodně, máme s přítelem hudební skupinu.
Každý terapeut si vytváří vlastní formu muzikoterapie, takzvanou muzikoterapeutickou jednotku. Pro děti je dobré, kdyžmálekce přesně dané rituály, které se řadí jeden za druhým.
Foto: USNADNIT JIM KOMUNIKACI, VZTAHYAUČENÍ. Také o to se snaží Jitka Kučerová v rámci lekcí muzikoterapie se zdravotně postiženými dětmi a mladými lidmi.
Foto: VLP/Miroslav Rendl
Foto: LEHCE OVLADATELNÉARYTMICKÉ NÁSTROJE. Logopedka a speciální pedagožka Jitka Kučerovámá k dispozici nejrůznější etnické nástroje, jako jsou djembé, dešťové hole, bambusové flétničky, zvonce, bubny, zvonkohry, nespočet chřestidel, tamburínek a ručních dřívek. Nástroje si rovněž s dětmi sama vyrábí.
Foto: Deník/Zlata Ptáčková