Ve funkci hlavní sestry ministerstva zdravotnictví řeší Alena Šmídová i jeden smutný problém: senioři často končí v nemocnici, byť jsou relativně zdraví. Jejich rodiny se o ně nezvládnou postarat. Na lůžku pak paradoxně rychle sejdou. Třeba proto, že sestry na ně nemají čas a energii. A aby si práci ulehčily, kurtují je k posteli a podávají jim tišící léky.
- Co teď sestřičky podle vás bolí nejvíc?
Asi leccos, ale nejvíc ze všeho náročná administrativa, která je často a zbytečně zatěžuje. Lékařská a ošetřovatelská dokumentace totiž leckdy vzniká duplicitně. Snažíme se to teď trochu zredukovat, pospojovat a zjednodušit, aby sestry měly volnější ruce a mohly se víc věnovat svým pacientům.
- Když jsem byla před dvěma lety v nemocnici, rozčilovalo mě, že jsem musela během tří dnů asi tak desetkrát hlásit dokola to samé: alergie, rodinnou anamnézu, svoji anamnézu...
Samozřejmě, je potřeba si před každým výkonem ověřit, zda jste opravdu ten správný pacient, ale popisujete zcela přesně to, co myslím tou nadbytečností.
- Často je slyšet naříkání, že je sester nedostatek, ale od vás z ministerstva přichází v poslední době ujištění, že sester je dost. Tak jak je to?
Oficiálně, podle systemizovaných míst v souladu s vyhláškou je sester dostatek, hlavní a vrchní sestry si dneska ve většině krajů dokonce můžou i vybírat. Ale velká část z nich je přetížená.
- Takže kde je problém?
V organizaci práce a ve struktuře pracovníků. Tabulky jsou jedna věc, ale na odděleních, kde pacienti vyžadují mnohem více ošetřovatelské péče, zvlášť tam, kde jsou staří, vážně a dlouhodobě nemocní, by bylo dobré posílit vedle sester také pomocný ošetřující personál. Spoustu věcí kolem hygieny, stravy, vyměšování totiž nemusí vykonávat sestra s diplomem, stačí sanitář, ošetřovatelka nebo zdravotnický asistent (nové povolání, které vzniklo v roce 2008, když se posunulo vzdělání sester na vysokoškolské; asistent je absolvent střední zdravotnické školy – pozn. redakce). A právě kvůli tomu teď chceme změřit ošetřovatelskou zátěž na jednotlivých odděleních, abychom s tím mohli lépe pracovat.
- Jak chcete práci sester měřit?
Pacienty rozdělíme do čtyř kategorií – soběstační, částečně soběstační, pacienti vyžadující zvýšený dohled a pacienti imobilní, kteří jsou odkázaní na veškerou pomoc sester – a sepsat, kolik je kterých na jednotlivých odděleních, vyčíslit všechny úkony, které se musí udělat a jak dlouho to trvá. Podle toho se stanoví optimální počet a skladba personálu. Budu požadovat po hlavních sestrách, aby se na to podívaly každá v rámci své nemocnice.
- A to celé pak pomůže v čem?
Sestry budou mít dost energie na rozhovory s pacienty. Sestra má mít na pacienta čas, udělat s ním ošetřovatelský plán, vysvětlit mu, proč je potřeba převázat ránu, zavést cévku, rehabilitovat a podobně. Bohužel, praxe je zatím taková, že sestra sepíše na papír plán, dá ho do složky, ale s pacientem o tom vůbec nemluví. Ten pak tápe a neví.
- Časopis Respekt nedávno popsal případ úmrtí staršího pacienta v nemocnici ve Vrchlabí, ze kterého vyplývá, že se zde podle všeho neadekvátně nadužívá prostředků, které omezují pohyb starších pacientů včetně kurtování a psychofarmak. A podle ohlasů je zřejmé, že se to netýká jen této nemocnice.
- Jak používání těchto prostředků vnímáte vy?
Je to realita. Bohužel. Ten případ je velmi smutný, ale není jednoduché jej soudit, protože přesně nevíme, jak se to odehrálo. Sestry mají určité standardy, kterými se mají řídit, když je pacient neklidný. A když starého člověka přemístíte z domova do nemocnice, může být najednou zmatený, nervózní, i když byl do té doby fit. Je v cizím prostředí, bez svých blízkých. A v takovém stavu může skutečně z lůžka snadno spadnout.
- Ten pacient byl ale docela fit, zpočátku schopen jít sám i na záchod, pak ale upadl...
Někdy pacient své možnosti neodhadne. Mohl třeba zazvonit na sestry a požádat o doprovod, ale možná si řekl, že to zvládne. Nezvládl.
- A pak už to jelo. Zábrana na posteli, kurtování, psychofarmaka. Jaký je správný postup v takových případech?
Správně má sestra s pacientem promluvit, říct mu, aby si zazvonil o pomoc, když jde na záchod. Když to opakovaně neudělá a riskuje pád, pak je lepší dát zábranu.
- Což ale zvýší jeho neklid a rozčilení, je to tak?
Ano. Pacienti pak skutečně zkoušejí zábranu přelézat. Ale opravdu by nemělo hned následovat kurtování nebo nasazení tišících léků, spíš pacientovi věnovat čas a mluvit s ním. Zažila jsem na oddělení pacienty, kteří si strhávali kanyly, pleny, znečišťovali tak lůžko i sebe. Práce s nimi je velmi obtížná, ale není možné připoutat člověka jen proto, aby to nedělal. Kurty se smějí používat pouze na nejnutnější dobu, když je nebezpečný sám sobě nebo okolí, ne že v nich pacienta uvězníme. To vyvolá jen další zlobu a agresi.
- Máte na stole stížnosti na podobné chování sester?
Tyto stížnosti řeší jiný odbor, ale pochopitelně o tom vím a ráda bych udělala co nejvíc opatření, aby se situace zlepšila. Myslím, že úleva sestrám od nadbytečné zátěže, jak jsme o tom mluvily na začátku, je krokem číslo jedna.
- Na podzim jsme v Kondici zveřejnili rozhovor o syndromu vyhoření lékařů. Podle výzkumu je vyhořelých lékařů třetina. Jak myslíte, že na tom jsou sestry?
Obávám se, že na některých místech jsou na tom také bídně. Zvlášť na zátěžových odděleních, jako jsou ARO, v léčebnách dlouhodobě nemocných, na onkologických pracovištích, tam, kde se činnosti pořád opakují, stereotyp může být poněkud ubíjející. A jednoznačně je to špatné i tam, kde je špatný kolektiv, kde lidé nedrží spolu.
- Nejrychleji prý vyhoří lidé s mesiášským komplexem...
Ano, ten je velmi nebezpečný. Důležité je naučit se svoji práci brát profesionálně, s jistým odstupem. Sestra pochopitelně nemůže být emočně chladná, ale nesmí si na druhou stranu práci pouštět k tělu. Když je někdo citlivější nebo když nastoupí mladá absolventka, která se dosud nesetkala s vážnými stavy nebo s umíráním, měl by tu být někdo, kdo jí pomůže, kdo ji vyslechne, pochopí, poradí. Kvůli tomu pomalu vznikají v rámci nemocnic skupiny psychosociální pomoci, ve kterých nepracují psychologové, ale vyškolení kolegové a kolegyně, tzv. ‚peerové‘, kteří mají pracovní zkušenosti a umí člověka vést. Taková skupina už existuje v Brně a v Hradci Králové a docela se to ujalo.
- Když jsme řekly ‚A‘ a popsaly jsme nesprávnou práci sester, je nutné říct i ‚B‘. Je fakt, že některé rodiny neví, co si počít se svými stárnoucími členy, a hledají útočiště v nemocnicích. Co se s tím dá dělat?
To je závažný systémový problém. Stále máme málo sociálních lůžek, vzniká sice řada soukromých zařízení, ale ty si často vybírají takzvaně lehčí pacienty s dobrým finančním zázemím. Rodinám, které nemají finance a nezvládají se o svého člena starat, často nezbývá, než zkusit nemocnici, kde je péče levnější. Počet seniorů roste, nebude to dlouho trvat a lidí na 60 let bude polovina populace.
- Vy sama máte docela bohatý profesní životopis. Začínala jste jako sestra na interně, pak jste léta učila na zdravotní škole. Co byl pro učitelku budoucích sestřiček největší oříšek?
Když se žákyni nepovedlo odebrat krev, musela jsem nastoupit já. Dodnes vzpomínám, jak mi bylo pokaždé pacienta líto. To jsem se modlila, abych to udělala dobře, abychom chudáka pacienta už dál netrápily. Ale bez toho není možné se práci sestry naučit. Se studentkami mě to moc bavilo, chodila jsem s nimi třikrát, čtyřikrát týdně na praxe, prošla jsem si tak všechna oddělení. Obrovská zkušenost a zápřah. Ale pak jsem se rozhodla jít zkusit něco nového.
- A stala jste se hlavní sestrou ve Vězeňské službě. O chod vězeňských nemocnic a ambulancí jste se starala pět let. V roce 2009 jste přestoupila na ministerstvo, kde jste dodnes. Byla jste vy sama někdy na pokraji vyhoření?
Spíš jsem někdy vyčerpaná a říkám si, jestli bych neměla jít z ministerstva pryč, dělat něco, co bude vidět. V praxi jsem měla alespoň přímou zpětnou vazbu od pacientů, v úředních pozicích za sebou moc konkrétních věcí nevidíte. Dovedu si i představit pracovat někde úplně jinde, třeba v pohostinství, mít svůj podnik... Zatím u mě ale vždycky zvítězila potřeba pomoci v rámci mého oboru a zužitkovat své zkušenosti. Tak jsem se alespoň naučila dělat si sama pro sebe výčet toho, co se mi podařilo, a co ne.
- Platí o sestrách to co o lékařích, tedy že jsou nejhoršími pacienty?
Snažím se být obyčejná pacientka, abych si to sama na sobě zkusila, neprozrazuju, kdo jsem. A přiznávám, že někdy trpím. Trpím tak, jak někdy asi trpí normální bezprotekční pacient. Před časem jsem šla na operaci dutin, na příjmu chaos, zjistili, že pro mě nemají lůžko. Tak jsem se svlékla a šla rovnou na sál. No, aspoň jsem nečekala a neměla čas přemýšlet. (Směje se.) A před lety mi sestra v nemocnici zase přinesla léky jen tak na dlani.
- Spolu s práškem i miliony nemocničních bakterií?
Právě. Jenže běžnému pacientovi to možná divné ani nepřijde, a to je ještě horší.
- Napsala jste učebnice pro sestry, možná by bylo dobré napsat i příručku pro pacienty.
Výborný nápad! Na co se mají ptát, na co mají koukat, na co dávat pozor. I když vlastně musím říct, že něco takového už ministerstvo zdravotnictví vydalo. Říká se mu rádce, je k dispozici v tištěné podobě a je také uveřejněn na webu našeho ministerstva.
- Jako radu máte pro nás, bezprotekční pacienty, vy osobně?
Rozhodně se ozvat, když se vám něco nezdá. A to rovnou na konkrétním oddělení. Pokud to nepomůže, tak si případně postěžovat výš. A taky se pořád dokola ptát a ptát. Na to máte jako pacient svaté právo.
---
Spoustu věcí kolem pacienta nemusí vykonávat sestra s diplomem, na to stačí sanitář nebo ošetřovatelka. A přesně to chci změnit. Aby sestrám zbyl čas a energie na pacienty. Mgr. Alena Šmídová hlavní sestra Ministerstva zdravotnictví ČR Vystudovala střední zdravotnickou školu v oboru zdravotní sestra a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde ve studijním programu ošetřovatelství/pedagogika získala magisterský titul. Od roku 2010 vede oddělení ošetřovatelství a dalších nelékařských oborů a uznávání kvalifikací na odboru vzdělávání a vědy ministerstva zdravotnictví. V profesní kariéře pracovala jako sestra u lůžka na interním oddělení, učila na střední zdravotnické škole, osm let zde také působila jako zástupkyně ředitelky. V letech 2004 až 2009 působila jako hlavní sestra Vězeňské služby ČR. Napsala několik učebnic o ošetřovatelství a řadu článků do odborných časopisů, věnovala se léta i přednáškové činnosti.