Dobrovolníci v nemocnicích jsou potřební a chtění i v létě

„Proškolený dobrovolník, který s námi podepíše smlouvu o své činnosti, je námi pojištěn a dochází na supervizi, se zavazuje docházet pravidelně do nemocnice na konkrétní oddělení. Chodí třeba každý týden na 1 – 2 hodiny za pacienty. Při zaškolení mu ukážeme celý provoz, místo pro odkládání věcí, dáme mu k dispozici nějaké drobnosti jako třeba stolní hry, pastelky a omalovánky, křížovky nebo informační letáky. Sám pak pravidelně chodí na oddělení v konkrétní den a čas. Oblékne si dobrovolnické tričko, připne jmenovku a zajde za sestřičkami, aby se jich poptal na doporučení nebo kontraindikaci návštěv. Postupně obejde pokoje, pozdraví jejich osazenstvo, nabídne svou společnost, popovídání nebo i doprovod na procházku po oddělení. Kde lidé mají zájem o jeho společnost, tam se zdrží a je s nimi. Až uplyne čas, který dobrovolník má, rozloučí se a odejde,“ popisuje koordinátorka dobrovolníků Amelie v Praze Eva Račanová. 

Dobrovolník však ve své činnosti není sám, koordinátor mu je stále k dispozici, aby ho podpořil, pomohl, ale také kontroloval jeho činnost a třeba i zprostředkoval spolupráci s nemocnicí na oddělení. Dobrovolníci se také scházejí, aby se podpořili navzájem, třeba v supervizi, vzdělávání nebo i jen tak, neformálně.

Co vlastně motivuje lidi k dobrovolnictví v nemocnici? Zeptali jsme se začínající dobrovolnice Kláry, která začíná docházet na onkologii v Krajské nemocnici v Liberci.

 „Již několik let se ve svém volném čase věnuji různé charitě - sbírka pro Motol, dětský domov Krompach, psychiatrie Liberec, pomoc v pečovatelské službě. Dva roky jsem se starala o mého švagra, který byl alkoholik a psychiatrický pacient. Dva roky jsem se starala o manželovu babičku a další dva roky o manželova dědu, který byl onkologický pacient a ještě o našeho dědu, který byl také onko pacient. S nemocí jsem se setkala i já, i když naštěstí ne v takové míře (vše bylo brzy odhaleno). Proto bych byla ráda přínosem pro lidi, kteří to potřebují. Můžu nabídnout zkušenosti, empatii a pozitivní přístup k životu,“ sdílí s námi Klára.

„Motivy pro dobrovolnickou činnost jsou různé – od osobní zkušenosti přes zkušenost v rodině až po vysokoškolské studenty, kteří se chtějí osmělit v komunikaci a být tak později v praxi zkušenější. Někomu to přijde celkově jako smysluplné a obohacující,“ doplňuje Račanová. 

„Přes léto je dobrovolníků méně. Je to hezkým počasím, dovolenými, ale i tím, že se studenti soustředí více na výdělek než na dobrovolnickou činnost, což je pochopitelné. Lidé jsou však v nemocnicích stále a někdy se právě v tomto hezkém počasí cítí opuštění, protože se nemohou zapojit do normálního života,“ přidává informace koordinátorka dobrovolníků z Nemocnice Na Pleši Dina Rišianová.

A ještě dodává: „V Amelii myslíme na nemocné i v létě a tak pro ně kromě návštěv vymýšlíme i jednorázové akce, třeba výtvarnou dílnu nebo koncert. U takových aktivit uvítáme pomoc nových lidí, kteří by se zapojili.“

Pokud vás dobrovolnictví v nemocnici oslovuje a chtěli byste o něm vědět více, neváhejte najít informace na webu Amelie, z.s., nebo oslovit konkrétní koordinátorky dobrovolníků s dotazem či nabídkou pomoci.

Michaela Čadková Svejkovská