Bylo už hodně pozdě v noci, když si paní BARBARA JACKIEWICZOVÁ sedla v kuchyni nad prázdný papír. Za chvíli na něj ručně, obyčejným perem, napsala věty, které musí být pro každou matku něčím nepředstavitelným.
Požádala varšavský soud o usmrcení svého syna, o euthanasii. Byl to projev absolutního zoufalství, vyčerpání, beznaděje.
Čtyřiačtyřicetiletý Krzysztof už totiž leží 27 let v kómatu. Má poškozený nervový systém, ale díky moderním přístrojům zvládá jeho organismus některé základní životní funkce. Soud verdikt odkládal téměř rok. Nakonec její žádost zamítl.
Ústav pro dlouhodobě nemocné ve Varšavě. Nízký pavilón obklopený zelení. Malý jednolůžkový pokoj se stolečkem a skříní. Paní Barbara začíná svůj každodenní rituál.
Kontroluje polštáře, peřinu a zavěšenou "kapačku". Prohlíží nehty Krzysztofa, utírá mu z čela pot, učeše vlasy a zapíná rádio. Neustále na něj mluví, ale je to jen monolog bez odpovědi. Drobná žena si sedá na židli, z tašky vyndává fotoalbum a ve vzpomínkách se vrací před rok 1985.
"Tehdy z ničeho nic omdlel ve škole. Ukázalo se, že má zánět mozkových blan. Mohl za to ukrytý virus spalniček, jež prodělal, když mu byly tři roky. Tehdy se proti nim ještě neočkovalo. Přijela pro něj sanitka a odvezla ho do nemocnice," říká paní Barbara a ukazuje mi fotky syna zamlada. Lékařská zpráva byla zdrcující. Poškození mozku se nedá zabránit. Maximálně mu dáváme tři roky, oznámili matce nekompromisně doktoři. S tím se ale nemohla smířit. Nechtěla se jen nečinně dívat, jak její syn umírá.
Psala do zahraničních klinik, ptala se expertů. Tehdy ještě neexistoval internet, zavolat si jen tak do zahraničí z komunistického Polska bylo výsadou vyvolených. Ptala se na ambasádách ve Varšavě, jestli nevědí, jak jí pomoci. Syn začal chápat, co se děje. Postupně ztrácel zrak, nedokázal koordinovat pohyby.
Jeho stav se zhoršoval velmi rychle. Podřezal si žíly, ale nevykrvácel. Chtěl se utopit v řece Visle.
Stihla ho dohonit. Říkala mu, že to dobře dopadne, že se vyléčí. Zanedlouho upadl do kómatu. "Od sedmnácti let je na lůžku a dnes je mu čtyřiačtyřicet. Je to fenomén, že už žije se svou nemocí tolik let. Neexistuje pacient, který by to vydržel tak dlouho," podotýká paní Barbara a vede mě za ředitelkou ústavu. Paní Kaczmarská je velmi otevřená. Upřímně mi popisuje Krzysztofův zdravotní stav.
"Je to ten nejtěžší, jaký může být. Jde o pacienta, jenž nevnímá okolí. Je v kómatu, nereaguje na žádné podněty. Ale snažíme se ho udržet při životě. V dnešní medicíně na to existují způsoby. Avšak je to velmi dramatická situace. Jak pro něj, jeho matku, tak i pro nás lékaře," přiznává ředitelka. A jakou má její pacient šanci?
"To nevíme. On už je v takovém stavu 27 let. Je to neuvěřitelné, těžko představitelné."
PÉČE DNEM I NOCÍ
Je to zvláštní. Krzysztof má otevřené oči, jež bloudí po stropě. V jeho tváři se čas od času střídají různé grimasy. Pěsti má povolené, ale z ničeho nic je zatne a začnou se třást. Mám pocit, jako by nebyl problém s ním navázat kontakt. Jenže nereaguje vůbec na nic. Když ho jeho matka přede mnou polonahého přetáčí na bok, odvrátím zrak.
"Má poškozený nervový systém, a tedy i smysly. Vnímá snad jen hlas matky, protože ho má uchovaný v paměti. On sice slyší, ale nevíme přesně co. Reaguje na zvuk jako na impuls," vysvětluje mi ředitelka. "Když přijdu na pokoj a říkám mu: Podívej, maminka je tady, tak se mi zdá, že mu těkají oči, že ví, kdo přišel," věří paní Barbara. Už sedmadvacet let Krzysztofa přebaluje, převléká, manuálně mu pomáhá se vyprázdnit. Do jeho těla jsou zavedeny tři různé sondy a hadičky, které za něj dýchají, krmí ho, ulevují od plného močového měchýře. Nemá cenu, aby mu matka do nemocnice nosila třeba ovoce, dobroty, jež měl jako dítě rád. Jediné, čím mu může udělat radost, je minerální voda. Kupuje tu nejlepší. "Je to sice zbytečné, ale my jí to neříkáme.
Krzysztofa zavodňujeme pouze vodou přes sondu přímo do žaludku. Není tedy rozdíl, jestli dostane od nás převařenou, nebo od matky minerální. Efekt je víceméně stejný," netají ošetřující lékařka. Maminka má ovšem pocit, že pro syna dělá to nejlepší. Čtvrtstoletí se o něj starala sama doma. Odešla kvůli němu do předčasného důchodu. "Každý si na začátku takové tragédie říká, že se stane zázrak, že se syn vyléčí. Ale nic. Dvacet pět let, dnem i nocí, jsem byla s ním. Je to strašné, když se nad tím zamyslím. Ty roky uběhly neuvěřitelně rychle," povzdechne si paní Barbara a znovu listuje fotoalbem. Ona byla jeho nejlepší zdravotní sestrou, občas i lékařem. Rozhodla se, že bude spoléhat jen na sebe. Před dvěma lety si poranila páteř, když ho chtěla posunout na posteli. Přiznala si, že už na něj sama nestačí, a rozhodla se ho převézt do zdravotního zařízení.
"Takovou péči, jakou má on, nemá žádný jiný náš pacient. Matka je s ním neustále. Jednou jsme ji přemluvili, ať si vezme na víkend volno. Stejně ale pořád myslela na syna," popisuje mi ředitelka ústavu obětavost matky a svým způsobem i závislost na vlastním synovi. Za celou dobu byla paní Barbara jen jednou na dovolené.
Její kamarádka se už nechtěla dívat na to, jak i ona pomalu "umírá".
Odjely k moři. Za pár dní se Krzysztofova matka vrátila domů. Nemohla se jen tak slunit na pláži s vědomím, že syn trpí někde v malém pokoji. "Když lékaři vidí, jak mu upravuji ponožky nebo tričko, jak mu otírám pot z čela, tak mi říkají, že jsem zbytečně starostlivá. Pro ně je tím posledním pacientem, nad kterým už dávno zlomili hůl."
VÝKŘIK ZOUFALSTVÍ
Každodenní péče o syna paní Barbaru vyčerpala. Fyzicky i psychicky.
Nikdo netušil, co zažívá. Až se najednou objevily v polských médiích příběhy pacientů z celého světa s podobným osudem. Začalo se veřejně mluvit o možnosti euthanasie. V konzervativním Polsku se okamžitě ozvali lidé, kteří něco takového označili za vraždu. Barbara Jackiewiczová se v tu chvíli rozhodla, že své trápení a pocity v sobě přestane tlumit. Že otevře lidem oči. "Uvědomila jsem si, že absolutně nemají tušení, co život s takovým člověkem znamená. Jaké utrpení to pro rodiče znamená." Lékaři jí znovu řekli, že její syn se z kómatu už zřejmě neprobere.
Rozhodla se proto k tomu nejtěžšímu, co může matku potkat. Sepsala onu žádost o euthanasii, o smrtící injekci pro Krzysztofa.
"Na co mám čekat? Až mu všechny orgány zkolabují? Raději ať mu dají injekci a usne navěky. Nebude trpět ani on, ani já. Porodila jsem ho a teď mu chci dát důstojnou smrt.
Už nemůžu dál snášet jeho bolest," říká mi vyčerpaná žena. Krzysztof leží vedle nás. Nevím, co mám říct. Sám mám dvě děti a nedokážu se vžít do pocitů paní Barbary. A jak na její zoufalé naléhání o pomoc reagovala společnost? Někteří lékaři jí poradili, aby syna nechala v léčebně a zapomněla na něj. Že už stejně není jejím dítětem, ale jen vegetujícím tělem. Zastání jí nenabídla ani katolická církev. "Jeden kněz mi řekl, že Krzysztof trpí za všechny hříšníky a že se málo modlím." Dokonce ji několikrát napadlo, že za trvající trápení syna může sama kvůli své nezměrné péči.
Začala si to vyčítat. "Kdybych při každé komplikaci nevolala sanitku, tak by už mezi námi asi nebyl." Pochopení nakonec našla u ředitelky ústavu, kde Krzysztof leží. "Rozumím jí. Její prosba o euthanasii je takovým posledním výkřikem vyčerpané matky. Kdyby chtěla euthanasii pro syna například po pěti letech nemoci, asi bych pochybovala. Ale po sedmadvaceti? V tomto případě už nejde ani tak o něj. On nemá žádnou šanci, že se jeho zdravotní stav zlepší. Matka by dostala ještě příležitost prožít zbytek života důstojně. Ano, přišla by o syna, jenže ona by mohla žít," argumentuje Barbara Kaczmarská.
Žádost zoufalé matky podpořil i polský bojovník za euthanasii Radomir Andrzejczak. "Je to tragická historie. Na začátku lékaři tvrdili, že syn paní Barbary může žít tak tři roky. A on už přežívá dvacet sedm let. Nemá však u soudu žádnou šanci. Jeho verdikt bude určitě negativní," tvrdí zcela přesvědčivě pan Radomir. Několik let se snaží pomocí kampaně na internetu Poláky s euthanasií seznámit. Získat je na svou stranu. Má ale žalostně nízkou podporu. "Velká část společnosti se totiž orientuje podle toho, co říká církev. A ta je zásadně proti euthanasii, takže i politici mají stejný názor. Nechtějí se pustit do tak kontroverzního a citlivého tématu," stěžuje si aktivista. Ředitelka ústavu, jež se dnes stará o 35 pacientů v podobném stavu jako Krzysztof, si odvahy paní Barbary váží.
"Jsem jí velmi vděčná za to, že tento problém v Polsku veřejně otevřela. Doposud se toho všichni báli. Politici, lékaři, příbuzní takových pacientů. Ona je první. Dokázala překonat i odpor katolické církve."
VERDIKT SOUDU
Barbara Jackiewiczová věřila, že polské právo bude shovívavé.
Na konci své ručně psané žádosti pro soud napsala: "Kvůli obrovské bezradnosti, bezmoci ještě jednou soud prosím, aby mi pomohl." Spoléhala na justici. "Musí přece existovat nějaká výjimka v tak tragické situaci," myslela si. Varšavský soud její žádost o euthanasii zamítl. Soud rozhodl, že matka nemůže prosit o odebrání života vlastnímu dítěti. Euthanasie je v Polsku zakázaná a smrt z lítosti nebo napomáhání k sebevraždě se trestá pětiletým vězením. Musela by se změnit polská ústava, aby měl soud v ruce paragraf, na jehož základě by přání matky vyhověl. Paní Barbara tedy nic nevybojovala.
"Ba co víc. Soud mi přikázal, že musím každý rok odevzdat podrobnou zprávu o stavu syna.
Kde se nachází, jestli má oblečení, z čeho žije a jaký je jeho zdravotní stav. To je absurdní."
Paní Barbara dokonce přemýšlela o tom, že verdikt soudu bude ignorovat a pomůže synovi "odejít" sama. "Lidé mi radí, ať mu podám léky na spaní, jiní mi říkají, že je ve Švýcarsku klinika, kde mi pomůžou.
Když se jich zeptám, jestli mě tam odvezou, tak se k tomu nikdo nemá."
Dnešní návštěva u Krzysztofa pomalu končí. Zítra za ním přijde paní Barbara znovu. Jinou cestu než ze svého bytu do ústavu vlastně ani nezná. Do města nechodí, pozvání přátel na návštěvu už dávno odmítá. Nejraději je sama doma nebo u synovy postele. "Nedovedu si představit, že umřu dřív než on. Kdo se pak bude o něj starat tak pečlivě jako já? Chtěla bych, aby mu dali injekci a on mi navždy usnul v náručí," přeje si paní Barbara a nedokáže se ubránit slzám. Ředitelka varšavského ústavu pro dlouhodobě nemocné mi při odchodu, tak, aby to matka Krzysztofa neslyšela, říká: "Za tu dobu, co tady leží její syn, jsem ji myslím dobře poznala. Je to velmi citlivá žena. I kdyby jí soud vyhověl, tak ona stejně nikdy jeho usmrcení nepřipustí. Tak moc ho totiž miluje."
FOTO ALBERT ZAWADA / AGENCJA GAZETA
Foto: Soud rozhodl, že matka nemůže prosit o odebrání života vlastnímu dítěti. Absurdně přikázal, že musí každý rok odevzdat podrobnou zprávu o stavu syna. Kde se nachází, jestli má oblečení, z čeho žije a jaký je jeho zdravotní stav.
Foto: Čtvrtstoletí se o syna Barbara Jackiewiczová STARALA SAMA DOMA. Odešla kvůli němu do předčasného důchodu. Před dvěma lety si přiznala, že už na něj nestačí, a rozhodla se ho převézt do zdravotnického zařízení.
O autorovi: PETR VAVROUŠKA, ZAHRANIČNÍ ZPRAVODAJ ČRo