Eva Plachá: Internet a čajová růže

Přínos telefonu a internetu je obzvláště pro nás - lidi s handicapem - neoddiskutovatelný. Pomineme -li přístup k informacím,  je tu i neméně podstatný fenomén   komunikace, vznikajících přátelství  i důvěrných vztahů. Internet je prostě i  o vztazích, štěstí, náhodě a naději.
Můj muž  odešel tam, odkud se nikdo nevrátí.   Už sedm  let  jsem sama, ale ne osamělá.  Mám rodinu, děti, přátele, kamarády, i jeden bližší než ostatní tu je, jsme spolu často a rádi,  ale můj životní partner to není (mimo jiné - i  my dva  se dali dohromady na  kurzu  redakční práce  inzerovaném prostřednictvím internetu).
Současný svět - tedy alespoň nezadaní jedinci - šílí internetovými seznamkami. Spíš to odsuzuji. Nabízet se jako zboží ve výprodeji  je nějak mimo moji etiku. To  jen ďábel ponoukal „zkus to“.  Nemusíš dávat inzerát, jen se jukni.  Tak jsem se jukla.
A tady máte můj příběh jak z červené knihovny našich prababiček.
Vybrala jsem seznamku,  vyplnila  dotazník, e-mailem obdržela  inzeráty  pánů přiměřené věkové skupiny. Připomínali  hejno tokajících tetřevů. Natřásali peří,  klapali zlatými zobáky,  pyšně chřestili  finančním zajištěním i  kdovíjak nabytým majetkem včetně modelů nejdražších aut. Ješitnost nekapala, tekla proudem.  „Se mnou se ještě žádná žena nenudila, jsem dost hezký, myslím, že jsem vtipný…A všichni bez výjimky byli milí, příjemní, chápaví, tolerantní a bezkonfliktní. Děs
 a běs.                                                                                                                 
A  tak  mou romantickou trampskou dušičku nemohlo neupoutat:  „Jsem sám a trápím se tím. Smím se pokusit o kontakt?  Zn: „Tulák po hvězdách“.
 A na mé:   „Jsem sama, ale netrápí mne to. Pokus o kontakt povolen Zn: „Mlhovina Andromédy,“  přišla odezva: Jste vtipná, dobrá deviza. Děkuju za odpověď. Najdu si Vás. Pro začátek - máte u mne čajovou růži.   
„Strč si ji za klobouk - a jestli mne chceš najít, jsem zvědavá, jak,“ pomyslela jsem si jedovatě a  už jsem neodpověděla. Dál nebylo nic.  Tulák  se asi  zatoulal jinam - usoudila jsem, a   bylo mi to srdečně „šumák“.
Asi za půl roku jsem přišla domů, a ještě polovysvlečená ze zimního kabátu jsem se hnala k řičícímu telefonu. „Co máte na sobě?,“  ptal se neznámý hlas. Už jednou  mne  kdosi v telefonu omylem považoval za  „pracovnici“ erotického  klubu a měl pro mne „kšeft“ - rajcovní večírek s dvěma Němci  a teď zas tohle. Začala jsem vidět rudě: „Vy úchyle, zřejmě  voláte linku sex  po telefonu  a očekáváte, že začnu vrnět, mazlivě šišlat, slintat a líčit vám své vnady a odhazování sexyprádla,“  hulákala jsem. „Spletl jste se. Jsem ufuněná ženská, co se před minutou přiřítila domů  s nákupem. Ale abyste nepřišel zkrátka - právě odhazuji v dál svůj zimní kabát v barvě lososa. A má kožešinovou kapuci,“  dodala jsem zlomyslně  a praštila sluchátkem.
Měsíc nato vycházím ve svém oblíbeném kabátci  z naší samoobsluhy a dobíhám autobus.  „Hallóóó,“  slyším za sebou. „Madam v lososím kabátě. Neujeďte mi!“ Hnal se ke mně pěkný chlap,  a cpal mi čajovou růži.  Kdo by odolal?  Já ne.  Na dosah byla hospůdka a dvě piva nás spřátelila raz dva.    Přiznal, že on je ten telefonní úchyl. Jen tu fintu,  jak  od  seznamky získal můj telefon, odmítl prozradit. Najít dle čísla adresu už asi bylo snazší. Rozhodl se číhat před nejbližším obchodem.  Hauptrefa (tedy já)  přišla hned napodruhé.
Jmenuje se Adam. Já Eva. Takže kdoví, jestli mne nakonec ještě nečeká „vyhnání z ráje“.  Ale tomu by přece měl předcházet hřích.  Nebo ne???  No uvidíme.
Zatím je to na nejlepší cestě.
Tak to je můj internetový happyend  + důkaz toho, že nejen trpělivost, ale i internet přináší růže.
Všem přeji aspoň tu  naději a co nejvíc růží.