Kdyby mu z každé olympijské medaile, k níž svojí lékařskou péčí přispěl, připadla byť jen čtvrtina, už by měl doma pořádnou kolekci. Bez fyzioterapeuta Pavla Koláře si velké akce už léta nedokážou představit ani fotbalisté, hokejisté, tenisté, prostě kompletní domácí sportovní elita.
V Londýně téměř zázračně uschopnil skifařku Mirku Knapkovou po potížích s mezižeberními svaly k její famózní zlaté jízdě.
- Na úvod finále jste se ani nedíval. To u vás nebývá častý jev, že byste závody tak prožíval…
To je pravda. Když je člověk v realizačním týmu, musí řešit vše s chladnější hlavou. Někdy je mi vyčítáno, že třeba na Davis Cupu do toho nejsem tak emočně vnořen, ale člověk nemůže moc prožívat vítězství, ani porážky. Tohle bylo výjimečné, po závodě jsem byl naměkko.
- Prožíváte víc soutěže sportovců, kteří předtím potřebovali vaši péči?
Ano. Někdy musíte dělat rozhodnutí, u kterých si nemůžete být jisti, že jsou úplně správná. Výkony, které jsou poznamenané zdravotním problémem, pak přinášejí větší emoce.
- Bylo z vašeho pohledu vítězství Knapkové jedním z největších sportovních zázraků?
Takových příběhů není tolik. Je to srovnatelné s Katkou Neumannovou v Turíně (před zlatým závodem se dostávala z vyčerpání a virózy – pozn. red.), s vítězstvím Lídy Formanové na mistrovství světa v Seville (sužovaly ji bolesti zad – pozn. red.) nebo s Honzou Železným, který vyhrál olympiádu v Sydney po vážném zranění ramene odhodové ruky. To jsou příběhy, po kterých máte pocit, že ta práce nebyla zbytečná.
- Nakolik sportovcům radíte, jestli by měli do soutěže nastoupit?
Většinou jim řeknu všechna rizika, ale oni často potřebují rozhodnutí tak trochu přenést na vás. Někdy to musíte vzít na sebe a říct, jak byste se k tomu stavěl vy sám nebo kdyby šlo o vaše dítě. O to je ta zodpovědnost větší a člověk to víc prožívá. U Mirky jsme po tom ranním tréninku v první chvíli byli rozhodnutí, že do čtvrtfinále nenastoupí, byli jsme chviličku před odhlášením. Stejně tak, jak vyhrála, se mohlo stát, že udělá čtyři záběry a skončí. Pak by se zdálo nezodpovědné, že do závodu nastoupila a interpretace výkonu by byla úplně opačná. Ale ona potřebovala mít důvěru a jistotu, že se nic nestane.
- Stane se, že na vás sportovci nedají a nastoupí přes váš nesouhlas?
Kolikrát. Tím, že se ke mně dostávají sportovci i v pozdějším věku, vidím důsledky, které přináší nesprávně volená zátěž nebo nedostatečné zdravotní předpoklady sportovce. V těch rozhodnutích jsem mnohem zodpovědnější, než jsem byl před lety. V řadě případů sportovci start nebo další pokračování ve vrcholovém sportu nedoporučím.
- Ale asi dokážete pochopit sportovce, který po letech přípravy rizika nechce vnímat.
Když má sportovec při zdravotním omezení podat enormní výkon, musí si člověk uvědomit tu zodpovědnost a někdy mu start rozmluvit. To jsou emoce, na které jste se ptal. Když do toho budu vtažený jako fanda, neuvažoval bych racionálně. Pořád musíte mít nadhled a nesmíte chtít, aby sportovec šel přes rizika ohrožující jeho další kariéru nebo i zdraví.
- U Romana Šebrleho jste tušil, že desetiboj v Londýně nedokončí?
Dlouholetá zkušenost mi říkala, že s velkou pravděpodobností nedokončí. Neměl jsem obavy, že by mu to nějak ublížilo, ale bylo jasné, že ho to bude omezovat ve výkonu. Bylo asi jen otázkou času, jestli bude muset odstoupit po první nebo po třetí disciplíně. Desetiboj není jednorázový výkon a zranění bylo takového charakteru, že byl malý předpoklad dokončení celého desetiboje.
- I jemu jste to říkal?
Tak úplně ne, ale myslím, že to vnitřně cítil. Šel do desetiboje s tím, že se zkusí rozloučit, ale obavy, že závod nedokončí, určitě měl. Na druhou stranu si olympiádu vybojoval a tohle ke sportu patří. V jeho věku a při této disciplíně je třeba počítat, že najít dohromady správnou formu bez zdravotního omezení je velmi těžké.
- Šebrleho provázíte téměř od začátku kariéry, kudy vůbec vedla vaše cesta ke sportovcům?
Začínal jsem u tenisu. Mezi první patřili Petr Korda, Miloš Mečíř, Karel Nováček a další. Pak jsem hodně spolupracoval s atlety a postupně s dalšími sporty. Teď je pro mě trochu problém, že generace Honzy Železného, Tomáše Dvořáka, Katky Neumannové, Romana Šebrleho nebo Jardy Jágra pomalu končí. Nastoupila nová generace s úplně jiným myšlením, s rozdílným pohledem na volný čas. I komunikace je pro mě obtížnější. A pro naši práci je komunikace strašně důležitá, abych pochopil myšlení těch lidí, jak se staví k tréninku…
- Dnes vám ta zpětná vazba chybí?
Tak. Je to pro mě takový generační problém, jak k těm mladým přistupovat, jak najít cestu k důvěře. S těmi staršími jsem kamarád, teď musím budovat vztah na úplně jiné komunikační úrovni. Každý jsme někde jinde.
---* není lehké hodnotit sám sebe, ale čím jste si podle vás získal takové renomé, že vaše schopnosti využívá kompletní česká špička napříč sporty?
Když jsem začínal, fyzioterapie byla na začátku. Možná jsem přinesl trochu jiný pohled na celý obor. Výhodou bylo, že jsem pracoval v nemocnici, tak jsem měl možnost vycházet z jednotlivých medicínských oborů. To mi hodně pomohlo, měl jsem možnost poznat medicínu napříč.
- Zkracuje se za ta léta s rozvojem fyzioterapie i doba léčby sportovců, ubývá zranění?
Zlepšuje se zdravotní zabezpečení, výživa i materiál. Kvalita bot nebo povrchu je daleko vstřícnější k pohybovému systému. Ale jak pracuju v nemocnici, dostávají se mně sportovci z dřívější doby a je vidět, že vrcholový sport na té nejvyšší úrovni si daň vybírá. Zátěž je neadekvátní tomu, k čemu je člověk stavěný. Neplatí to vždy, někdo má větší zdravotní odolnost, ale kdo dělá vrcholový sport do třiceti, musí počítat s nějakými důsledky na pohybovém systému.
- Spolupracujete nyní dlouhodobě i se zahraničními sportovci?
Často jezdím přednášet do Ameriky, kam chodí hodně baseballistů, amerických fotbalistů, občas dorazí někdo z tenistů nebo atletů. Ale ne dlouhodobě, výjimkou byl japonský kladivář Koži Murofuši, který byl i na mých kurzech v Americe.
- Ale předpokládám, že nabídek ze zahraničí jste dostal bezpočet…
Samozřejmě se objevily, ale já jsem konzervativní. Náš obor vyžaduje znalost napříč medicínskými specializacemi. Musíte znát trochu interny, ortopedie, neurologie, imunologie… Když odejdu z nemocnice, z toho systému, rychle ztratím kontakt s medicínou. Kdo dělá fyzioterapii a jezdí celoročně s jedním sportovcem a nemá možnost jeho stav konzultovat a podívat se na něj z jiného úhlu, odborně nemůže růst. Proto nejsem zastáncem izolovaných pracovišť, na nichž se člověk rychle dostane do stereotypu a ztratí širší medicínský pohled.
- Nikdy jste nebyl žádnou nabídkou nahlodaný? Finančně byste si dost polepšil…
Nikdy. Nejsem typ člověka, který by k životu musel mít milióny. Potřebuju nějaký standard a služby, abych se mohl věnovat své práci. Dřív jsme žili s manželkou hodně skromně, člověk musí mít trpělivost, něco té práci dát a z toho pak pramení i finanční profit. Dostával jsem hodně lukrativní nabídky, několikanásobně vyšší než jsem měl v nemocnici. Věděl jsem, že bezprostředně by byly fajn, ale později bych nebyl spokojený.
- Nemáte cest za sportovci někdy už dost? Stále se opakující kolotoč akcí…
Ono se to zdá, ale zase tolik času to nezabere. Jezdím třeba na Davis Cup, ale už ne na jednotlivé turnaje. Když jsem na nějaké sportovní akci, tak se velmi často vracím, abych si udělal v nemocnici a na fakultě svou práci. Víc času strávím přednášením v zahraničí nebo kurzy.
- Není svazující pocit, že téměř všichni elitní sportovci jsou na vás fixováni a pokud byste si třeba chtěl vybrat delší volno, měli by velkou starost navíc?
Je to samozřejmě složitější. Člověk se snaží vyjít vstříc, nenaučil jsem se říkat ne. Když jsem se staral o pana prezidenta Havla, bylo to hodně časově svazující, člověk musel občas i obětovat dovolenou, když ležel v nemocnici. Moc volného času nemám.
- A když ho máte?
Snažím se trochu sportovat, ale i odpočívat. Tahle práce je psychická zátěž, tak občas uteču někam do samoty.
---
Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph. D.
- narozen 5. února 1963
- manželka Michaela, děti Kamila (19 let), Jan (15) a Jakub (8)
- přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství Fakultní nemocnice Motol
- proděkan pro bakalářská studia a navazující magisterské studium 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
- předseda představenstva Centra pohybové medicíny na Chodově
- zaměřuje se na pohybovou patologii dětí
- spolupracoval téměř se všemi českými elitními sportovci za posledních dvacet let
- byl členem lékařského konsilia pečujícího o prezidenta Václava Havla
- držitel státního vyznamenání Medaile Za zásluhy
- v mládí se věnoval gymnastice
- jako dublér v dětské roli se při saltu z koně objevil ve slavném seriálu Cirkus Humberto
- trpí Bechtěrevovou chorobou, která se projevuje bolestí a ztuhlostí v dolní části páteře
Nastoupila nová generace s úplně jiným myšlením. Komunikace je pro mě obtížnější. A pro naši práci je strašně důležitá
Foto: Část zlaté medaile Mirky Knapkové určitě patří i Pavlu Kolářovi.
Foto: S Jaromírem Jágrem spolupracuje už léta.
Foto: Při nedávném mistrovství Evropy se snažil postavit na nohy Tomáše Rosického.
Foto ČTK (4)