Pjillip, Jozef a Lars jsou velcí kluci, kteří už nechtějí dál jenom čekat. Dřepět na vozíku, tak jako těžký paraplegik Phillip a dívat se, jak se holkám na pláži vlní plíce. Cítit vůni ženy a vědět, že nevidomýma očima nedokáže zachytit křivku jejích boků ani barvu jejího klína, jako téměř slepý dobrák Jozef.
Trápit se představou, že zemře jako blbý panic, což reálně hrozí nepohyblivému Larsovi, jehož stálým společníkem na vozíku je zhoubný mozkový nádor. Už se dál nechtějí v noci bolestně masírovat nenaplněnými, horkými sny a palčivými představami, protože ani paralyzovaná ruka tu nedokáže pomoci. Už nechtějí čekat – chtějí sex, chtějí zasunout, chtějí si konečně (alespoň jednou) pořádně vrznout. A vědí o místě, kde by to šlo…
El Cielo je klub (což berte jako eufemistický výraz pro bordel) na španělském pobřeží, pro speciální klientelu, jíž tvoří postižení, kteří tu potřebují uvolnit ventil a upustit páru. Vyčenichal ho podnikavý Phillip, který se definitivně rozhodl, že už nechce být dál jen vilný voyeur, ale aktivní účastník, na což má nejen chuť, ale i právo člověka, pro kterého je erekce jeden z posledních pohybů, jakého je vůbec schopen. Ukecat k cestě do španělského hanbince zbývající dva, pro něj bylo triviální a myšlenkově chudé neboť měli identické abstinenční příznaky, umocňované navíc účelovou představou, že sex možná dokáže vyléčit Larsovu nenažranou "kámošku" rakovinu.
A tak se s tím dál nemazali a jako opravdu velcí kluci tajně vyrazili na rodiči nepovolenou road movie, na jejímž konci na ně čekají nažhavené španělské krasavice, které jim dají zažít pocit, že jsou tu jen pro ně, ale hlavně pro to, aby už konečně definitivně pohřbili jejich těžce přenošené panictví.
Hasta la vista – bordel je přístav
zaslíbené místo, kde je možné na nějakou dobu zakotvit a nechat se zkušenými průvodkyněmi protáhnout do ráje. Jenomže dostat se tam bude pořádná fuška! Zvlášť když místo původně najatého ošetřovatele Thea (který z tohohle divného kšeftu vycouval) sedí za volantem zvláštní bytost odjinud Claude, těžkotonážní baba v kulichu, kterou zpočátku nikdo nemusí a všichni upřímně závidí Jozefovi, že ji nevidí. Ale (jak správně tušíte) posléze se ze všech stanou nejlepší kámoši, což otevírá vskutku barvitou možnost naplnění profláknutého sloganu: Kamarád taky rád.
Chvilku se jim sice zdá divné, že je do bordelu přiveze ženská, ale když tahle vohera v kulichu zachrání Josefovi život, odvypráví jim svůj pohnutý, životní příběh a pak jim místo hotelového pokoje postaví stany v lese, má tuhle partu omezeně pohyblivých sexuálních turistů na lopatě. Navzdory nečekaným peripetiím, kdy téměř museli vzít zpátečku, nastalo ráno, kdy se probudili pod palmami.
A rázem pochopili, že tohle je to správné místo, kam by měl každý přerostlý panic spěchat na radostnou porážku. Kilometry bílých pláží a kilometry šťavnatých ňader, pevných stehen a dívčích klínů orosených příbojem, holky, které samy balí Larse na ulici a vila s bazénem, na kterou se nakonec složili resignovavší rodiče, místo zaprděného bungalovu na předměstí. Odbržděné invalidní vozíky i stepující bílá hůl dorazily, kam si předsevzaly a teď je už čeká jen vysněný cíl jejich cesty. Ale oni to vlastně dokázali ještě o něco dřív, než si (některé z nich) rozebraly krásné slečny v hříšném El Cielu. Jen oni sami nejlépe vědí, že ve skutečnosti získali mnohem víc, než si vytkli na počátku téhle účelové road movie. Že našli víc, než tušili, a že jsou schopni dál to nést, a bude-li osud chtít, také za to zaplatí…
Hasta la vista - láska je čistá
ať už vám, šťastnějším, spadne do klína nebo se k ní musíte prodychtit skrze zkušenost z bordelu. A tenhle film, jakkoli se to na první pohled nezdá, je spíše o potřebě lásky, empatii a pochopení, nežli o tom, jak se nechat ve stylu Prci, prci prcičky profesionálně přefiknout a stát se chlapem, který s vítězným vzlykem prošel iniciačním obřadem.
Hasta la vista přináší, nedlouho po divácky vděčných Nedotknutelných, na filmové plátno znovu problematiku hendikepovaných, kteří to nechtějí vzdát, a staví se tak trochu proti všem ve stylu vzdáleně připomínajícím Kurz negativního myšlení. Pátý celovečerák vlámského režiséra Geoffreye Enthovena (po úspěších třeba na festivalech v Montrealu nebo Valladolidu) získal i cenu diváků na MFF v Karlových Varech. Předobrazem jeho zručně odrežírovaného snímku je skutečný životní příběh tělesně postiženého Američana Asty Philpota, který na dovolené ve Španělsku v podobném podniku přišel o panictví, nenechal si tento suprový zážitek pro sebe a zopakoval ho vítězně s dalšími dvěma hendikepovanými kámoši, o čemž BBC natočila lehce kontroverzní (alespoň ve Velké Británii) dokument For One Night Only. Enthovenova celovečerní, hraná verze z této autentické látky vychází, a představuje se jako opus inteligentní a kultivovaný, laskavý, skvěle odehraný a neurážející dobrý vkus ani hendikepované. Je to jednoduchá, čirá story s předpověditelnou pointou (ani jedno vám nebude vadit), neusilující o charakterovou drobnokresbu či vlezlé introspekce (ani jedno vám nebude chybět).
Stejně umřu!
Natočit komediální road movie se dvěma vozíčkáři, slepcem a jejich společným plánem, jak přijít o panictví je, docela originální projekt, při jehož realizaci si ale můžete parádně naběhnout. A to jak směrem k lacinému sentimentu, utahanému přemlouvání k souznění, blábolivému moralizování až po dehonestující, pitomé vtipkování na citlivý účet bezmocně přihlížejících. Fakt, že k ničemu takovému zde nedochází, je třeba ocenit jako nikoli samozřejmý, což je způsobeno i tím, že úsměvný nadhled je tu generovaný samotnými protagonisty (takže se mu lze smát bez pocitu provinění) a lehce idealizované aranžmá nepůsobí jako lež, ale možný úhel pohledu. Tahle road movie je svým způsobem unikátní, originální a osvobozující. A i když máte tu kliku a na rozdíl od nich ji můžete absolvovat po svých – absolvujte ji s nimi, protože by vás rozhodně neměla minout!
Po dlouhé a bouřlivé noci přichází laskavé a pokojné ráno, kdy všechno, co se stane je dobré. Koleje, které na bílé, písčité pláži zanechal invalidní vozík, míří do moře, jakoby se někdo najednou rozhodl odplout už někam, kde mu bude dobře. Dlouhé, mořské vlny tiše zašumí, když se vzepřou o stoupající dno, vyšplhají se ještě kus po písčitém břehu a pomalu začnou klouzat zpět. Unášejí sebou drobná zrnka písku a jen lehce se rozčeří, když na hranici příboje narazí na kola invalidního vozíku, na němž, čelem k čistému úsvitu, spočívá zlomená silueta šťastného chlapce…
URL| http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/198699-hasta-la-vista-sbohem-pa...