OLOMOUC Jedny celosvětové hry v Londýně právě skončily, další za pár dní začnou. Po zdravých sportovcích přebírají olympijskou štafetu ti s postižením. Olomoucký kraj bude kromě sportovců zastupovat i Iva Machová, která se tréninku atletů s postižením věnuje přes 10 let. Bude to její třetí paralympiáda.
"Do Atén jsem jela jako trenérka, do Pekingu jako technický delegát. Tentokrát znovu jako trenérka a vedoucí výpravy atletů," vysvětluje žena, která se handicapovanými sportovci zabývá i na Fakultě tělesné kultury UP v Olomouci.
- Jak jste se dostala k práci s postiženými sportovci?
Při studiu tělesné výchovy na univerzitě jsem v průběhu praxe měla ve třídě dítě s handicapem a nevěděla, co s ním. Pátrala jsem, kde bych se dozvěděla, co si s ním mohu v tělocviku dovolit a potkala jsem paní profesorku Válkovou. Ta mě hned poslala do Belgie na studia aplikovaných pohybových aktivit a k tomu mě seznámila s Evou Kacanu (zlatá v kouli na paralympiádě v Pekingu 2008 – pozn. red.).
- Okamžitě vás to chytlo?
Impulsem pro mě byly první závody v Pardubicích. Na první pohled mě fascinovalo, že lidé, kteří nemohou používat nohy, hodí tak daleko. Co všechno člověk dokáže? Kde jsou lidské limity? Lidé po úrazu jsou schopní hodit ze sedu 40 metrů! Navíc i samotný pohyb vypadá velmi pěkně.
» Pokračování na straně B3
Hodit ze sedu 40 metrů? Stále mě to fascinuje, tvrdí trenérka
Iva Machová spojila svůj život s handicapovanými sportovci. V Olomouci je trénuje, po celém světě za nimi cestuje jako technická delegátka a na univerzitě o nich učí studenty. V Londýně zažije svou třetí paralympiádu.
» Pokračování ze strany B1
- Takže jedny závody v Pardubicích vám změnily život?
To ne. Teprve v roce 2003 jsem na mezinárodních závodech v Assenu viděla všechny zázraky. Člověk po amputaci nohy je schopný skákat do výšky přes dva metry, nebo běhat na dráze a vyrovnat se zdravým lidem. Spousta každodenních problémů je proti tomu zbytečná a sportovci mohou jít ještě dál. Ta fascinace mě zatím neopustila.
- Trénink a zařazení do olomouckého klubu pak bylo logickým vyústěním?
Bylo toho více. Začala jsem spolupracovat s českým týmem vozíčkářů, protože postrádali angličtináře, tak kromě tréninku jsem se zapojila i jako tlumočník. Vzápětí jsem zjistila, že Česká republika neměla zpracovaná pravidla v atletice. Přihlásila jsem se tedy na kurs Mezinárodního paralympijského výboru a tam si mě vytáhli jako technického delegáta. Spadla jsem do toho rychle a rovnýma nohama.
- Co je úkolem technického delegáta?
Jde o kontrolu a vývoj pravidel. Díky tomu nejen vím, co je ve světě nového, ale mám možnost to trochu ovlivnit i pomoci. Kromě setkání se spoustou lidí mi to pomáhá i v trénování neustále se zlepšovat a hledat nové věci. Také se mi díky tomu naskytla možnost přivést do Olomouce závody. Atletický klub byl k tomu velmi vstřícný a tak od roku 2005 organizujeme mezinárodní závody. Letos jsme v Olomouci měli podruhé mistrovství světa juniorů.
- Jak do toho zapadá vaše práce na univerzitě?
V současnosti je po celém světě boom v začleňování lidí s postižením do normálního života a také do sportovních aktivit. U nás ale k tomu chybí literatura i odborníci a deset let zkušeností mi dává možnosti to představit studentům. I proto se chci rozloučit s českou reprezentací a v budoucnu se i díky univerzitě snažit o vytvoření materiálů o kondičním tréninku pro osoby s handicapem.
- Pojďme zpět k paralympiádě, jak se díváte na spor mezi Českou asociací handicapovaných sportovců (ČATHS) a Českým svazem tělesně postižených sportovců (ČSTPS), který dlouho ohrožoval účast našich sportovců na paralympiádě?
Je to boj o moc, který subjekt bude získávat finanční prostředky od státu a zajišťovat účast sportovců v rámci mistrovství světa. Ani jedna strana však nebrala ohledy na sportovce. Vše vygradovalo, když se do sporu loni na podzim vložil Mezinárodní paralympijský výbor a dal oběma stranám ultimátum s tím, že pokud ho nesplní, nepojede česká výprava do Londýna. To by znamenalo, že se nebude hrát hymna a nemůže se vyvěsit česká vlajka. Jenže tohle ultimátum opět poškodilo hlavně sportovce.
- Jak nakonec vše dopadlo?
Sportovci i trenéři se dali trochu dohromady. I já jsem si z pozice technického delegáta mohla malinko dupnout a poslala jsem předsedovi Mezinárodního paralympijského výboru Xavieru Gonzalesovi dopis, v němž stálo, že tyto represe postihují hlavně sportovce. Nakonec se ultimátum zmírnilo, obě strany ale podepsaly dohodu, že spor vyřeší do konce roku 2012. V tuto chvíli jsme tedy v minovém poli, ale sportovci dostali klid na přípravu a reprezentaci.
- Těšíte se vůbec do Londýna?
Jistě. Hlavně na to, že na jednom místě potkám sportovce i trenéry, které nevidíte celý rok. Na to se těšíme nejvíc. A vidět tolik sportovců a národů na jednom místě, jejich snahu a boj o medaile, to je jedinečné.
- Olympiáda je dnes už v očích mnohých ovlivněná komercializací sportu a původní ušlechtilé myšlenky jsou pryč. Platí to i u paralympiády?
Sport handicapovaných zažívá obrovský vzestup. Mílovými kroky dohánějí zdravé sportovce, a to jak v růstu výkonů, tak v zájmu médií a sponzorů. Je to geometrická řada, která dostává hry více do sféry komercializace, jako v případě olympiády. Pořád tam ale malinko vidím i to přátelství a setkání lidí. Nemůžu však porovnávat, na olympiádě jsem nikdy nebyla.
---
"Vidět tolik sportovců a národů na jednom místě, jejich snahu a boj o medaile, to je jedinečné."
PROFIL
Iva Machová Pochází z Chrudimi, ale více než dvanáct let žije v Olomouci. Ve zdejším atletickém klubu trénuje paralympioniky Evu Kacanu a Rostislava Pohlmanna. Každý rok i s jejich pomocí organizuje atletické závody. Jako technická delegátka se podílí na vzniku pravidel pro atletiku handicapovaných.
Foto: Trenérka Před odletem do Londýna ještě Iva Machová vedla trénink olomouckých paralympioniků.
Foto: Miloslav Jančík, MF DNES
Mutace - Mladá fronta DNES - Olomoucký kraj