Je nesporné, že myšlenka zapojení dětí s postižením do kolektivu zdravých žáků uchu laiků velmi lahodí. Je to velmi pěkné a záslužné přijmout mezi sebe dítě na vozíčku, se smyslovou vadou nebo s lehkým mentálním postižením a společnými silami je integrovat a pomáhat při zvládání těžkostí.
Děti většinou přikyvují, že by jim takový spolužák nevadil, jejich rodiče také. Ti hlavně doufají v to, že si jejich dítě snáze uvědomí cenu zdraví, co je opravdu v životě důležité, že se stane méně sobeckým a zapojí se do pomoci slabšímu. Rodiče lehce postižených dětí by také rádi viděli své ratolesti v běžných třídách. Jenomže následná praxe je mnohem náročnější než leckdy idealistické představy. Některé učitele, kteří byli s nadšením pro, po jistých zkušenostech entuziasmus opouští, jsou skeptičtější a k problematice přistupují s opatrností a varováním.
Velký rozdíl je v typu postižení – mentálně retardovaný žák vyžaduje úplně jiný přístup než tělesně postižený. Pokud škola přijme dítě těžce invalidní, které není schopno chodit o berlích, ale dopravuje se na vozíčku, je zapotřebí sáhnout ke stavebním úpravám – musí se vyřešit bezbariérový přístup v celé budově, nejen ve třídě, ale také ve specializovaných učebnách, na toaletách, v jídelně a v šatně.
Mentálně postižené dítě je schopno se běžně pohybovat, ale v hodinách zase vyžaduje mnohem více péče, výuka se zdržuje, žák někdy vyrušuje, stejně jako dítě s poruchami chování. Je nutné přijetí osobního asistenta, který musí být přítomen ve všech vyučovacích hodinách, tráví čas s dítětem o přestávkách a často pomáhá s dopravou žáka domů a do školy.
V roce 2006 uskutečnila R. Melicherová na Masarykově univerzitě výzkum, z něhož vyplývá, že učitelé od integrování mentálně postižených žáků do běžných základních škol upouštějí a po zkušenostech upřednostňují zařazení postižených žáků do škol speciálních, vyloženě odmítavě se stavěli k integraci žáka se středně těžkou mentální retardací. Příprava učitele na výuku s postiženým žákem je mnohem náročnější a složitější. Přesto pedagogové uváděli, že je pro ně přijatelné do běžné třídy integrovat jednoho žáka na vozíčku. Z výzkumu je také patrné, že došlo ke zvýšení integračních tendencí u žáků s obtížemi v chůzi. K výroku, zda by rodiče zdravých dětí reagovali kladně na integraci postiženého žáka mezi ostatní děti, se učitelé vyjadřovali pozitivně.
Velkým problémem jsou však počty žáků ve třídách, učitelé mají čím dál méně prostoru k netradiční výuce a k začlenění různě postižených žáků, kteří by mohli běžné základní školy navštěvovat. Největší obtíže nespatřují při integrování tělesně postiženého žáka do běžné třídy v postižení samotném, ale v jiných aspektech. Jednoznačně se shodují na velké obtížnosti vzdělávání dítěte s poruchou pozornosti v běžném vyučovacím procesu bez přítomnosti asistenta nebo bez snížení počtu žáků ve třídě. K poruše pozornosti se často přidružuje porucha soustředění, hyperaktivita, mnohdy dochází k poruchám chování a jsou zaznamenány i potíže v oblasti specifických poruch učení. Učitelé již také tak často neodpovídali kladně na otázku, zda by ostatní žáci přijali mentálně postižené dítě do kolektivu bez problémů a pozitivně, protože soužití přece jen problémy přináší, a často nemalé. Postižené děti mohou být náladové, i agresivní, a spolužáci, kteří byli poučeni, že "přijde k nám spolužák s postižením, musíme ho mít rádi a pomáhat mu," jsou pak rozčarovaní a oprávněně rozzlobení.
"Máme ve třídě chlapce na vozíčku, který trpí občasnými výbuchy zlosti. Hází na zem věci ze stolu, spolužáci mu je trpělivě několikrát zvednou a on za to na ně křičí sprostá slova. Chápu, že jsou děti naštvané. Probíráme to v třídnických hodinách, ale dětská duše psychické pochody postiženého nepochopí," vysvětluje problémy učitelka V. Vávrová, která má zkušenosti a přiznává, že je z toho velmi unavená.
Přes všechny těžkosti se většinou všichni shodují, že začleňování postižených dětí je velmi prospěšné pro obě strany. Pro zdravé děti, které se s nimi setkají v kolektivu – ať už školním nebo zájmovém – vydal pěkný informační sešit Výbor dobré vůle "Jak komunikovat, aneb mám spolužáka se zdravotním postižením". Knížečka seznamuje s tělesným, zrakovým a sluchovým postižením a vysvětluje, jak s různě hendikepovaným kamarádem mluvit, co všechno jsou schopni zvládnout a v čem potřebují pomoci. Útlý sešit by mohl být dobrou pomůckou pro občanskou výchovu, protože údaje zde obsažené jsou vhodné pro každého, například rady, jak hovořit s nevidomým: Pozdrav vždy první a řekni jeho jméno, aby věděl, že mluvíš s ním, nezapomeň na rozloučení, nevidomý nepozná, že odcházíš, mluvte k sobě čelem a k rozhovoru vyhledej klidnější místo bez ruchů.
Na konci kapitol vyzývají i sami hendikepovaní, jako například vozíčkářka P. Hynková: "Neobávej se nás oslovit a nabídnout pomoc. Možná ji nebudeme potřebovat, možná ji rádi přijmeme. Jen nám dej čas, protože někdy se rozhodujeme pomaleji. Budu ráda, když mi podáte spadlou tužku na zem, protože jsem omezená v pohybu. Mám radost, když mě kamarádi vezmou do kina. Sebe navzájem se nemusíme bát."
ILUSTRAČNÍ FOTO: Alena TUČÍMOVÁ