Nebylo by dobré automaticky zvyšovat příděl pomůcek všem pacientům, říká docentka Kateřina Štechová z Pediatrické kliniky 2. LF UK a Fakultní nemocnice v pražském Motole.
- LN Do jaké míry je pro diabetika 1. typu důležité pravidelné měření cukru v krvi a jak nevyzpytatelné jsou jeho výkyvy?
Na hladinu krevního cukru, která by měla být co nejstabilnější, působí množství aplikovaného inzulínu, jídlo, ale i další faktory – například pohyb, stres… Jako příklad bych uvedla třeba dítě, které ve škole píše test, kterého se bojí. Krevní cukr mu proto bude stoupat. Pak má ale po obědě například nějakou sportovní aktivitu a glykémie bude zase padat. Správnou reakci, tedy úpravu dávky inzulínu a eventuálně jídla je možné provést pouze se znalostí aktuální hladiny krevního cukru.
- LN Jak často by se tedy měli pacienti měřit? Oni sami uvádí, že pojišťovnami hrazených tisíc měřicích proužků tvoří zhruba polovinu z celkového počtu, který za rok spotřebují. Odpovídá tento odhad vašim zkušenostem?
Jako doporučení se uvádí tři až čtyři měření za den, někdy je ale potřeba měřit častěji. Pečliví pacienti by určitě ocenili více proužků. Častějším měřením krevního cukru a správnou terapeutickou reakcí pacient zlepšuje kompenzaci cukrovky a to je velmi důležité.
- LN Setkáváte se v praxi s problémy přiznáváním nároku na dostatečný počet zdravotnických pomůcek – testovacích proužků a kanyl, které revizní lékaři odmítají pacientům schválit, ačkoli podle zákonného limitu na ně mají nárok?
Ve své praxi na Pediatrické klinice FN Motol jsem se dosud s tímto problémem nesetkala. Pacienti vždy dostali, na co měli nárok. Je potřeba ale zdůraznit, že pracuji jako dětský diabetolog a že například dětem je hrazeno větší množství proužků do glukometru než dospělým pacientům. Setkávám se ale s něčím jiným. Rodiče by často chtěli, a bylo by to i potřeba, aby byla dítěti měřena hladina krevního cukru častěji. Proužky jim ale nestačí a nemají třeba prostředky na jejich dokoupení. Též jsem se setkala s tím, že rodič diabetik dává svoje proužky svému malému dítěti a sám se měří jen omezeně, protože prostě nemá peníze a upřednostní dítě. A dále se u rodičů dětí, které dosáhnou dospělosti, setkávám s obavou z přechodu do péče diabetologů pečujících o dospělé, mimo jiné právě z důvodu redukce počtu proužků do glukometrů, které jsou jim hrazeny.
- LN Nefungoval by lépe systém, kdy by pacient dostal poukaz na zdravotnické pomůcky, na něž má nárok, hned na začátku roku a sám si s nimi hospodařil?
To bych zásadně nedoporučila. Ve standardech je navíc stanoveno, že pacient s cukrovkou 1. typu léčený intenzifikovaným inzulínovým režimem by měl mít minimálně čtyři kontroly za rok.
- LN Chcete říct, že i mezi pacienty 1. typu jsou tací, které máte raději "pod kontrolou" a pravidelnými kontrolami se snažíte přimět je k zodpovědnějšímu přístupu?
Jak se říká, "lidé jsou různí", a to platí samozřejmě i pro pacienty a jejich rodiče. Samozřejmě, že jsou mezi nimi i lajdáci, kteří si například dostatečně často neměří krevní cukr a podobně.
- LN Je problém s předepisováním kanyl a proužků a jejich úhradou opravdu tím zásadním, co diabetické pacienty trápí?Nebo postrádají ještě něco?
Myslím, i když je to zejména problém v péči o dospělé pacienty, že zodpovědní pacienti by ocenili více času na konzultace. Bylo by ideální, aby pacient měl konzultaci komplexní, včetně možnosti konzultovat s dietní sestrou a psychologem. To je možné v diabetických centrech. Mám zkušenost například z Německa, že diabetolog má podstatně více času na pacienta a může s ním probrat podstatně více věcí. Jinak naprosto podporuji, aby zodpovědný pacient dosáhl na větší množství pomůcek. Nebylo by ale dobré automaticky zvyšovat příděly všem. Pacient musí vědět, že tyto prostředky jsou drahé a musí mít zájem o sebe pečovat. Ne vždy tomu tak je. Ten, kdo ale zájem má, je samozřejmě perspektivní i pro stát z hlediska ekonomického, bude méně v pracovní neschopnosti a bude pracovat, a tudíž platit daně. Státu by se tedy logicky "vyplatilo" do takového pacienta více investovat.
Foto: Kateřina Štechová
FOTO ARCHIV